Vyhýbání se rizikům = nejrizikovější kariérní postup

Článek byl původně publikován na stránkách Harvard Business Review.

This piece originally appeared in Harvard Business Review.

Mark byl trosečník. Do té doby, než v roce 2012 chvilku před svými 50. narozeninami dostal výpověď, udělal všechno dobře – stoupal po kariérním žebříčku knižního publikačního průmyslu od asistenta editora, přes zástupce editora a nadřízeného editora až po manažerskou pozici v podobě šéf editora.

Avšak s tím, jak e-knihy a Amazon destabilizovaly průmysl a vlny konsolidace zkrátily dostupné úvazky, Mark (nejedná se o jeho pravé jméno) dnes přiznává, že „nevěnoval pozornost výstražným znamením“.

Přiznal, že když se jeho tým reorganizoval 18 měsíců předtím, než dostal výpověď, strávil tuto dobu v popírání. „Navzdory tomu,“ říká, „jsem spíše ke své práci přilnul, než že bych přemýšlel jak odejít.

V tomto bodě jsem si nedovedl představit život mimo zdi korporátního vydavatelství, mimo střed klubu, kterého jsem byl součástí, a v němž jsem zářil už od 21 let.“

Photo Credit: Frodrig via Compfight cc

Markův příběh je pro nás všechny varovnou zprávou. Z mé zkušenosti zmiňovaný Markův způsob toužebného přemýšlení o tom, že se věci vytříbí samy, zřídkakdy funguje.

Nepodstupovat rizika s sebou nese náklady, které mohou mít stejné důsledky jako podstupování rizik. Je jen jednoduše méně přirozené dávat pozor na „co kdyby“, které s sebou nese nečinnost.

Tvrdím, že na dnešním trhu práce, kde jsou pozice a úvazky rušeny a znovu nabízeny, je nejrizikovější postup, jaký si člověk může vybrat, předpokládání, že je váš obor a vaše práce v bezpečí.

Jestli pochybujete, jen se zeptejte dřívějších zaměstnanců Countrywide (anglická realitní společnost, pozn překl.), British Petroleum nebo Newsweeku.

Bývalý Chief Talent Officer Netflixu, Patty McCord, říká, že by společnosti měly přestat lhát svým lidem o jistotě práce, jelikož ve skutečnosti nic takového neexistuje.

Průzkum, který jsem vedla v letech 2012, 2013 a 2014 s celosvětovou reklamní agenturou J. Walter Thompson pro svou nadcházející knihu Risk/Reward, naznačuje, že panuje nervozita ohledně budoucích pracovních pozic.

Více jak polovina respondentů našich průzkumů z celých Spojených států – lidé od správců domů až po výkonné ředitele, staří lidé stejně jako mladí – přemýšlela nad tím, že se nezmění pouze svou pracovní pozici, ale vůbec celou kariéru.

Zamyslete se nad tím. Polovina všech Američanů si přeje udělat něco dramaticky odlišného se svými pracovními životy.

Ale je těžké upustit od desetiletého budování kariéry kvůli následování něčeho nového. Mezi sněním o vykonávání něčeho odlišného, zvláště tehdy, když člověk strávil roky pilováním dovedností a stoupáním v pozicích, a kroky vedoucími ke skutečnému výsledku, je ohromná díra.

Je děsivé přemýšlet o tom, že necháte těžce vydobytý titul z právnické fakulty a roky investované do snahy stát se partnerem v právnické firmě, abyste psali do televize, jak to udělal jeden můj známý. Většina lidí sní, ale selže, když je potřeba jednat.

Co nás zastavuje?

Existuje mnoho komplikovaných bariér jak ve financích, tak v chování. Averze ke ztrátě a risku, klam utopených nákladů, špatné plánování.

V zásadě se to dá zestručnit následovně: často jsme nastavení na to, že klademe odpor neznámému. Nikdo z nás dobře nesnáší nejednoznačnost.

Zvláště když ztráty a výnosy podrývají naši existenci nebo plánované dlouhodobé štěstí našich rodin.

Psychologicky, obzvlášť v průběhu těžkých ekonomických období, se lidé cítí být spíše vázáni nevyhovujícími pracovními pozicemi než si pohrávat s nejistými zvláštnostmi, jež by mohly v dlouhodobém měřítku ukázat jako lepší.

A každý z nás má v sobě odlišnou úroveň přirozené tolerance rizika, která informuje naše mentální počty porovnávající výnosy a ztráty.

Jak tedy odvrátit poraženeckou nečinnost v rozumnou činnost?

Začněte s budováním zvučných sítí.

Herminia Ibarra, profesorka organizačního chování v INSEADu, ve Working Identity: Unconventional Strategies for Reinventing Your Career (Pracovní identita: netradiční strategie pro obnovení kariéry) píše, že již existující „kontakty lidem (ne)pomáhají se znovuobnovit… Sítě, na které spoléháme v prostředí stabilní pracovní pozice, nás zřídkakdy vedou k něčemu novému a odlišnému.“

Existuje důvod, proč když máme zájem udělat 45–90° změnu, většina pracovních pozic navrhovaná lovci mozků se zřídkakdy zdá jako ta pravá.

Většina lidí, které známe v jedné linii práce, si nás umí představit pouze na jedné konkrétní práci.

Takže jak potkáváme více lidí zaměřených na odlišné profese, naše schopnost představit si sami sebe, jak děláme něco jiného, sílí.

Stanfordský sociolog Mark Granovetter objevil, že kontakty, které jsou pro lidi hledající nové pozice nejužitečnější, nejsou ani nejbližší přátelé, ani nové známosti, nýbrž lidé, s nimiž máme poměrně slabé vazby, které však byly upevňované a udržované přes několik let.

Kromě toho, čím odlišnější povolání od jejich samotného kontakty měly, tím pravděpodobněji lidé uspěli v uskutečnění významnější kariérní změny.

Možná ta největší překážku bránící změně v našich pracovních životech představuje myšlenka, že jakákoli významná změna musí být všechno nebo nic.

Buď opustím svou mizernou práci, nebo prostě zatnu zuby a dřu dál. Musím mít vyčerpávající business plán předtím, než zjistím, že můj hybrid anglického muffinu/croissantu a další spousta pečených dobrot může nést dost příjmu na to, abych žil. Jsem dobrý ve stavění argumentů, takže bych měl odejít z oddělení obchodu a stát se právníkem.

Místo toho potřebujeme rozložit problémy do malých činností. Člověk orientovaný na logiku například může nejprve vyzkoušet pozici právního asistenta, než se na tři roky zaváže nákladnému studiu za účelem získání právnického akademického titulu.

Nadšenec do vaření by měl se svým inovativním výrobkem oslovit nejprve místní pekařství a zjistit, jestli by jej chtěli prodávat, a dostat zpětnou vazbu trhu než věnovat čas vymýšlení business plánu nového rizikového podniku.

Člověk s mizernou prací může nejprve v organizaci, o které si myslí, že by ho udělala šťastnější, pracovat jako dobrovolník. Člověk tedy nejprve zevnitř zjišťuje, jak žádaná práce skutečně vypadá, místo toho, aby ji zahodil práci jen kvůli snu, který může být pouhým přeludem.

Poté, když je člověk vybaven daty z reálného světa, mohou být tyto hypotetické kariérní změny projasněnější s viditelnějšími následujícími kroky.

Trik spočívá v tom začít s takovými činnostmi, které je možné udělat hned. S takovými, které jsou zvládnutelné, je možné je uspořádat a skutečně udělat.

Potřebujeme pokračovat, abychom nacházeli nové výzvy, a získávali nové dovednosti, které jsou nutné, abychom zmiňovaným výzvám mohli čelit.

A co víc, podle Soni Ljubomirské, psycholožky z Kalifornské univerzity, to, že se zavážeme svým cílům, nám poskytne strukturu a dá význam našim životům, což povede k celkové životní spokojenosti.

V tomto ohledu cituje G. K. Chestertona: „Existuje jedna věc, která může ozářit téměř cokoli. Je to myšlenka, že se na nás něco čeká přímo za rohem.“

Skutečný život je nezbytně naplněn improvizací a interakcemi. Formuje se podle toho, jak v daný moment a daný čas reagujeme na určité okolnosti.

Jak napsal Tom Peters: „Jen o jedné věci za posledních 48 let mohu říct, a mínit to celým srdcem, že je téměř jistá: TKVNVV. Ten, kdo vyzkouší nejvíc věcí, vyhrává.“

Anne Kreamer byla výkonná viceprezidentka, celosvětová kreativní ředitelka u spoličností Nickelodeon a Nick at Nite. Její knihy zahrnují Going Gray, What I Learned About Beauty, Sex, Work, Motherhood, Authenticity, And Everything Else That Matters; It’s Always Personal, která zkoumá nové skutečnosti spojené s emocemi v pracovním prostředí. Dále napsala: Risk/Reward: Why Intelligent Leaps and Daring Choices Are the Best Career Moves You Can Make. Můžete ji najít na AnneKreamer.com nebo na Twitteru: @annekreamer.

Z anglického Not Taking Risks Is the Riskiest Career Move of All přeložila Veronika Portešová.