03. Říj 2015 · Sebevzdělávání

Proč už nemůžeme číst?

Původní článek napsal Hugh McGuire.

Original English text written by Hugh McGuire.

Ochrání nám knihy mozek proti digitálnímu poškození?

Loni jsem přečetl čtyři knihy.

Důvody, proč jsem tak málo četl, jsou asi stejné jako ty vaše. Přišlo mi stále těžší a těžší se soustředit na slova, věty, odstavce. Co teprve celé kapitoly. Kapitoly většinou mají plnou stranu odstavců. To mi přijde jako velká spousta slov k soustředění samo o sobě. A jakmile skončíte jednu kapitolu, musíte se prokousávat další. A většinou celou řadou dalších, než můžete říct hotovo a přejít k další. Další knize. Další záležitosti. Další možnosti. Další, další, další.

Jsem optimista.

Stejně, jsem optimista. Většinu loňských večerů jsem uléhal s knihou – papírovou nebo elektronickou – a začal jsem. Číst. Č.Í.S.T. Jedno slovo po druhém. Větu. Dvě věty.

Možná tři.

A pak jsem… prostě potřeboval trochu něčeho jiného. Něco, co by mě nakoplo. Něco, co by mi poškrábalo to malé svědivé místo vzadu v hlavě – jen se rychle podívat do e-mailu na svém iPhonu, napsat a smazat odpověď na vtipný tweet Williama Gibsona, najít a sledovat odkaz na dobrý, fakt dobrý článek v časopise New Yorker nebo lépe jeho recenze knih (ze kterých možná většinu přečtu, když jsou tak dobré). Znovu e-mail, jen pro jistotu.

Přečtu další větu. To jsou čtyři.

3925513417_a8f116fe4e

Photo Credit: zipckr via Compfight cc

Kuřáci, kteří mají nejoptimističtější očekávání o svých schopnostech odolat pokušení, nejpravděpodobněji během čtyř měsíců selžou. Přehnaně optimističtí dietáři mají nejmenší pravděpodobnost, že zhubnou. (Kelly McGonigalová: The Willpower Instinct).

Zabere hodně času číst knihu rychlostí čtyři věty za den.

A je to vyčerpávající. Většinou jsem usnul v polovině věty číslo pět.

Všimnul jsem si tohoto vzorce chování před nějakou chvílí, ale myslím, že mé letošní skóre přečtených knih je na historickém minimu. Je to skličující, obzvlášť proto, že můj pracovní život se točí kolem knih. Založil jsem LibriVox (audioknihy veřejné domény) a Pressbooks (online platforma pro tisk a e-knihy) a spolueditoval jsem knihu o budoucnosti knih.

Věnoval jsem knihám různými cestami celý svůj život, věřím v ně, a přesto je nedokážu číst.

Nejsem sám.

Když se lidé v New Yorku nedokážou soustředit natolik, aby si poslechli písničku od začátku do konce, jak by mohly přežít knihy?

Slyšel jsem interview v podcastu časopisu New Yorker se spisovatelem a fotografem Teju Cole.

Moderátor:

Jednou z výzev dnešní kultury je i poslechnout si písničku od začátku do konce. Jste pořád schopný se plně soustředit na věci, umíte se do takové kultury zapojit?

Teju Cole:

Ano, celkem dobře.

Když jsem tohle slyšel, měl jsem chuť moderátora obejmout. Nemohl ani doposlouchat písničku, než ho něco rozptýlilo. Představte si, co mu musí způsobovat hromádka knih na nočním stolku.

Také jsem chtěl obejmout Teju Cole. Lidé jako pan Cole nám dávají naději, že zbydou nějací lidé, co naučí naše děti číst knihy.

Tanec roztržitosti

Co platilo o mém problému se čtením – ten nevyhnutelný hlas sirén elektronických informací – platilo i v ostatních aspektech života.

Taneční besídka mé dvouleté dcery. Růžová sukénka tutu. Kočičí ouška na její hlavě. Spolu s dalšími pěti dvouletými započala vystoupení pro skupinu 75 rodičů a prarodičů. Umíte si představit zbytek. Viděli jste tato videa na youtube, možná jsem vám ukazoval svoje. Míra roztomilosti byla extrémní, taková chvíle určuje moment rodičovské pýchy. Moje dcera ani netancovala, jen se procházela po jevišti s očima dokořán, jako mívají dvouleté děti, když zírají do davu cizích lidí. Nevadilo mi, že netancuje, tak jsem byl pyšný. Fotil jsem a točil video svým telefonem.

A jen pro jistotu jsem si zkontroloval e-mail. Twitter. Člověk nikdy neví.

Nacházel jsem se v takových situacích často, kontroloval jsem e-mail nebo Twitter, aniž bych získal cokoliv jiného než stres z pracovních zpráv, které jsem v danou chvíli stejně nemohl řešit.

Připadal jsem si pak lehce nepatřičně. Číst si na telefonu, zatímco má dcera dělá skvělé věci. Jako kdybych tajně kouřil cigaretu.

Nebo dýmku na crack.

Jednou jsem si četl na telefonu, zatímco se mi má starší dcera, čtyřletá, něco snažila vyprávět. Pořádně jsem neslyšel, co mi říká, protože jsem četl článek o Severní Koreji. Chytla mi obličej oběma ručičkama a přitáhla si ho k sobě. „Dívej se na mě, když s tebou mluvím.“

Má pravdu. To bych měl.

Když trávím čas s přáteli nebo rodinou, často mě bodne u srdce připomínka té perfektně smontované nerez oceli, skla a kovů v mé kapse. Dotkni se mě. Podívej se na mě. Třeba najdeš něco úžasného.

Tahle hrůza se neděje jen, když se snažím si číst nebo při okamžicích, co se dějí jednou za život s mou dcerou.

V práci je moje pozornost pořád narušená: Dokončuji článek (zrovna tento) a odpovídám na klientovy požadavky, procházím a komentuji nové návrhy, čistím kopii na stránce O mně. Kontaktuji lidi. Daně.

Na všechny úkoly nutné k mému živobytí naráží častěji, než jsem ochotný přiznat, rychlé kouknutí na Twitter (kvůli práci) nebo Facebook (také kvůli práci) nebo článek o Mandelbrotově množině (který zrovna čtu).

E-mail je samozřejmě nejhorší, protože tam se pracuje, a i když tam není práce, co by se měla dělat teď hned, možná je jednodušší, než ta, co teď dělám, a začnu ji dělat radši místo té, na které bych měl pracovat právě teď. A teprve pak se dostanu zpátky k tomu, na co jsem se soustředil celou dobu.

Dopamin a digitální technologie

Ukazuje se, že elektronická zařízení a software jsou nastavená tak, aby nás vycvičila jim věnovat pozornost bez ohledu na to, co bychom měli dělat. Mechanismus potvrzený nedávnými neurovědeckými studiemi je takový:

Na magnetické rezonanci jde vidět, jak se rozsvítí centra rozkoše v mozku, když nám přijde nový e-mail.

Takže každý e-mail, co přijde, nám dá malý příliv dopaminu. Každý malý nárůst dopaminu zesílí v mozku paměťovou stopu, že kontrolování mailu přinese příliv dopaminu. Takže tyto vzorce chování vytvoří nervové dráhy tak, že se stanou nepodmíněným reflexem. Práce na něčem důležitém, hlodání v hlavě, zkontrolovat e-mail, dopamin, aktualizovat, dopamin, zkontrolovat Twitter, dopamin, zpátky do práce. Znovu a znovu a pokaždé se tento zvyk stává více zakořeněný do struktury našeho mozku.

Jak by tento souboj mohly vyhrát knihy?

Potěšit se k smrti

Existuje slavná studie s krysami, které měly přidělané elektrody k mozku. Když krysa zmáčkla tlačítko, přišel malý impuls do části mozku, která stimuluje uvolnění dopaminu. Tlačítko potěšení.

Při výběru mezi jídlem a dopaminem volily dopamin, volily dopamin až k úplnému vyčerpání nebo vyhladovění. Daly přednost dopaminu před sexem. Některé studie ukazují, že krysy mačkaly dopaminové tlačítko až 700x za hodinu.

My děláme to samé s e-mailem. Aktualizovat. Aktualizovat.

Choices: Part 1 (xkcd)

Proč jsou knihy důležité?

Když přemýšlím o životě, můžu jmenovat knihy, které mě utvářely – intelektuálně, emočně, duchovně. Knihy vždy byly únik, poučující zkušenost, záchrana, ale více než to, důležitěji než to se časem knihy staly lepidlem, které drží pohromadě mé porozumění světu. Přemýšlím o nich jako o spojeních znalostí a emocí, spojeních, které vytváří mé já. Knihy drží pohromadě, kdo jsem.

Knihy nás způsobem, který je jiný než vizuální umění, hudba, rádio, dokonce láska, nutí procházet myšlenkami někoho jiného, slovo po slově, během hodin a dní. V tom čase sdílíme naše myšlenky se spisovatelem. Je to pomalá, nucená reflexe vyžadovaná jedinečným médiem. Knihy přetváří myšlenky jiných v naší mysli a možná je to to mapování myšlenek jiných jeden na jednoho bez vnějších vlivů, co dává knihám jejich sílu. Knihy nás nutí si úplně vpustit myšlenky někoho jiného do vědomí.

Knihy nepřenáší jen znalosti a emoce, ale jsou zvláštním nástrojem, který vkládá něčí já do našeho, který umožňuje si vyzkoušet cizí nápady a prožitky.

Tohle potlačení svého já je také způsob meditace – a zatímco knihy pro mě vždy byly důležité svou předdigitální zásluhou, napadlo mě, že „naučit se, jak znovu číst knihy“ by mohl být způsob, jak odnaučit své dopaminem nasáklé já od digitálních zbytků bezvýznamných digitálních informací, což by mělo dvojitou výhodu: četl bych zase víc knih a dostal bych zpátky svou mysl.

A také, většinou nalézáme v obálce knihy nádherné světy.

Problém s elektronikou

Nedávný výzkum neurovědy potvrzuje, že přemírou informací trpíme od narození. Že úspěšný multitasking je mýtus. Multitasking nás dělá hloupějšími. Podle psychologa Glenna Wilsona, kognitivní ztráta z multitaskingu je stejná jako z kouření marihuany. (Update: díky Lize Dalyové za poukázání, že tato studie byla částí placené PR studie a špatně prezentována médii. Viz http://www.drglennwilson.com/Infomania_experiment_for_HP.doc)

Je to špatné z mnoha důvodů: Činí nás to méně efektivními v práci, což znamená, že buď méně uděláme, nebo máme méně času na jiné věci nebo oboje.

Být v situaci, kdy se snažíš soustředit na úkol a ve schránce svítí nepřečtený mail, může snížit momentální IQ o 10 bodů (The Organized Mind od Daniela J. Levithina).

A je to ještě horší, protože to neustále přeskakování od jednoho k druhému je také vyčerpávající.

Moje nejméně produktivní dny, dny, které jsem strávil skákáním mezi projekty a e-maily a Twitterem a čímkoliv dalším, jsou také ty nejvíce vyčerpávající dny. Myslel jsem si, že mé vyčerpání pramení z nedostatku soustředění, ale opak je pravdou.

Stojí nás více energie přesouvat pozornost z úkolu na úkol. Stojí nás méně energie se soustředit. To znamená, že lidé, kteří si zorganizují čas tak, aby se mohli soustředit, nejen víc udělají, ale také budou méně unavení a méně neurochemicky vyčerpaní, až skončí. (The Organized Mind od Daniela J. Levithina)

Problém určen

A tak jsme víceméně definovali problém.

  1. Nemůžu číst knihy, protože můj mozek byl vycvičen, aby chtěl neustálý přísun dopaminu, který mu poskytne vyrušení technologiemi.
  2. Tato závislost na dopaminu způsobuje, že mám problém se soustředit: na knihy, práci, rodinu a přátele.

Problém identifikován.Nebo většina. Je toho víc.

Jo, a nezapomeňte na televizi.

Žijeme ve zlaté době televize, bez pochyby. Dnes vyráběné pořady jsou velmi dobré. A je jich hodně.

Během posledních pár let se moje večerní rutina skládala z variace na: vrátit se z práce, vyčerpaný. Ujistit se, že holky jedly. Ujistit se, že se já najím. Dostat dcery do postele. Být vyčerpaný. Pustit počítač a dívat se na televizi nového zlatého věku. Pohrát si s pracovními e-maily a pár jich probrat, zatímco televize nového zlatého věku zabere jen 75 % mé pozornosti. Být špatný ve sledování televize i vyřizování e-mailů. Jít spát. Snažit se číst. Zkontrolovat e-mail. Znovu se snažit číst. Usnout.

Těm, kdo čtou, patří svět, ti, kteří sledují televizi, ho ztrácejí. (Werner Herzog)

Nevím, jestli má Werner Herzog pravdu, ale co vím je, že bych nikdy neřekl o televizi, i o těch dobrých věcech, kterých je plno, to, co bych řekl o knihách. Nejsou žádné televizní pořady, které drží pohromadě mé porozumění světu. Můj vztah s televizí prostě není stejný jako s knihami.

A tedy změna

A tak, počínaje lednem, jsem začal dělat nějaké změny. Ty klíčové jsou:

  1. Už žádný Twitter, Facebook nebo čtení článků během pracovního dne (obtížné)
  2. Už žádné čtení náhodných novinek na internetu (obtížné)
  3. Žádné smartphony nebo počítače v ložnici (jednoduché)
  4. Žádná televize po večeři (ukázalo se, že je to jednoduché)
  5. Místo toho jít rovnou do postele a číst knihu – většinou elektronický inkoust na čtečce (ukázalo se, že je to jednoduché)

Šokující je, jak rychle si moje mysl znovu zvykla na čtení. Čekal jsem, že budu muset bojovat s koncentrací – ale nemusel jsem bojovat. S méně digitálními vlivy (žádná televize před spaním zejména), více časem (zase žádná televize) a bez lákavého digitálního zařízení u hlavy…jsem měl čas a prostor zabydlet svojí mysl v knize.

Byl to tak skvělý pocit.

14523097305_1936e36928

Photo Credit: KimManleyOrt via Compfight cc

Čtu teď knihy víc než poslední roky. Mám víc energie a víc soustředění než dávno dřív. Ještě jsem nevyhrál boj s digitálním dopaminem, ale už to brzy bude. Myslím, že čtení knih mi pomáhá znovu natrénovat mysl na soustředění.

A ukazuje se, že knihy jsou pořád tak báječné, jako bývaly. Umím je znovu číst.

Pracovní e-mail však zůstává problémem. Pokud máte nějaké rady, dejte mi vědět.

(Mimochodem, začínám malý e-mailový newsletter o knihách, čtení a technologii, která je obklopuje. Chci mít nový příspěvek každý týden nebo dva. Zde se můžete přihlásit k odběru.)

Z anglického Why can’t we read anymore? přeložila Lucie Lotková.

Share Button

Články