Zaměstnání nemůže být jediná smysluplná věc ve vašem životě

Od doby protestantské pracovní morálky, typické pro 16. století, představuje zaměstnání v západním světě největší smysl života. „V práci se stáváte skutečným člověkem“, říká historik James Livingston.

„Věříme, že i když to nestojí za nic, zaměstnání dává smysl, význam a řád našemu každodennímu životu.“

Výzkum Gallupova ústavu například ukazuje, že 50 % amerických zaměstnanců v práci „získává pocit identity“.

Ale protože technologie pokračuje ve vývoji a stále více odvětví – od knihkupectví po dopravu – se automatizuje, existuje naděje, že budeme mít práce míň.

Projekt Oxfordské univerzity ukázal, že 47 % veškeré pracovní síly ve Spojených státech bude během dvaceti let pravděpodobně nahrazeno počítači. A nejde jen o nekvalifikované profese.

V uplynulém desetiletí se stroje naučily zpracovávat mluvenou řeč, číst výraz tváře, rozpoznat typ osobnosti a dokonce vést konverzaci.

Článek „Vsaďte se, že tohle jste nečekali: 10 prací, které budou dělat roboti“ nedávno publikovaný ve Fast Company, předkládá lákavé důkazy o tom, že novináři, finanční analytici, pojišťovací agenti a dokonce i filmové hvězdy mohou být brzy nahrazeni roboty.

Ohledně světa, ve kterém má čím dál méně z nás příležitost vykonávat tradiční zaměstnání, vyvstává řada otázek.

Pro některé z nich, jako například jak budou nezaměstnaní získávat peníze, se už hledá řešení.

Jak napsal Drake Baer pro Science of Us, ekonomové a tvůrci veřejné politiky začínají seriózně uvažovat o možnostech základního příjmu nebo „měsíční dávky ‚bez závazků‘ na pokrytí základních životních nákladů“.

Ale nabízí se stejně důležitá otázka ohledně smyslu života: jak ho získáme ve světě, kde je méně práce?

Velcí myslitelé – největší mozky jako bývalý prezident Barack Obama a spisovatel Yuval Harari – si už tuto otázku kladou. Odpověď na ni nám nejen pomůže připravit se na nepříliš vzdálené zítřky, ale také se zamyslet nad tím, jak žijeme dnes.

Odpověď můžeme najít v transcendenci.  Můžeme zasvětit vlastní snahy a energii něčemu většímu, než jsme sami, konceptu, který byl dlouho vnímaný jako neoddělitelná součást smysluplného života. Vezměte v úvahu například nepřekonatelného psychologa Victora Frankla, přeživšího holocaustu, a jeho knihu Člověk hledá smysl. Frankl říká:

„Chtěl bych zdůraznit, že pravý smysl života se skrývá spíše ve světě než v samotném člověku a jeho psýché… Zavedl jsem pojem ‚sebetranscendence lidské existence‘. Říká, že bytí člověkem je vždy směrováno k něčemu nebo někomu jinému než k sobě.“

Dalším příkladem může být Emily Esfehani Smith, která ve své nedávné knize říká:

„Když lidé říkají, že jejich život má smysl, hodnotí své životy jako významné a opodstatněné – jako součást něčeho většího.“

Přestože existuje nespočet cest k transcendentnímu já, dvě z nich jsou nejsilnější a nejpraktičtější – obě mají základ ve filosofii a psychologii a obě můžeme následovat mimo formální zaměstnání. Jedná se o mistrné zvládnutí dovedností a o dobré skutky.

Snažte se o dlouhodobé zlepšení (v čemkoliv)

Před více než 2000 lety napsal Aristoteles v Etice Nikomachově, že integrální součástí smysluplného života je snažit se dosáhnout vrcholu, což bychom dnes nazvali excelentnost nebo mistrovství.

Aristoteles však zdůrazňoval, že dosažení vrcholu, ať už to znamená oddat se umění, intelektu nebo atletice, není vždy příjemné. „Ctnostný život,“ napsal, „vyžaduje snahu a není tvořen zábavou.“

O několik století později píše Daniel Pink něco podobného ve své široce známé knize Pohon. „Mistrnost je bolest.“

Ale stejně jako Aristoteles i Pink říká, že mistrnost je smysluplná. Tvrdí, že pokud přijímáme výzvy čistě proto, že chceme, a při výkonu různých činností zapomínáme na sebe sama, přináší nám to nedozírné benefity.

Když se lidé ponoří do činnosti čistě kvůli činnosti samotné, a ne pro externí odměnu, zpravidla dosahují dlouhodobého naplnění.

Psycholožka Carol Ryff se v rámci studie publikované v Journal of Personality and Social Psychology dotazovala 300 mužů a žen, aby zjistila, jaké faktory korelují se spokojeností.

Zjistila, že lidé s pocitem kontinuálního rozvoje, kteří vnímají svůj růst a obohacování se, dosahují vyšších výsledků v hodnocení životní spokojenosti a sebevědomí s větší pravděpodobností než ti, kteří se nerozvíjí.

Další výzkum ukazuje, že když se lidé vrhnou na nějakou činnost kvůli činnosti samotné a ne kvůli externí odměně jako jsou peníze, sláva nebo followeři na Instagramu, budou pravděpodobněji vykazovat dlouhodobou spokojenost a naplnění.

Snažit se ovládnout nějakou dovednost může působit sobecky, ale není to tak.

Díky rozhovorům se stovkou vysoce produktivních vědců, umělců a dalších kreativních profesí zjistil psycholog Mihaly Csikszentmihalyi, že řada z nich našla v životě smysl právě proto, že se ponořili do umění.

Říká, že úzká vazba na činnost nebo vztah k ní dokazuje, že je jí člověk zcela pohlcen. Smysl se odvíjí od spojení jednotlivce s tradicemi, společností a komunitou, které jsou všechny vyšší než my.

Nezáleží na druhu činnosti. Pro někoho to může být běhání, pro jiné sochařství, vaření nebo hra na cello.

Důležité je respektovat a ctít tradice této činnosti, snažit se o dlouhodobé zlepšení a věnovat se jí ne kvůli rozvoji sebe sama, tedy podpoře ega, ale se snahou sestavit své transcendentní já.

Jak napsal filosof Robert Pirsig ve své kultovní (a mé nejoblíbenější) knize  Zen a umění údržby motocyklu: „Když se herec nebo pianista natolik poddá své hře, že nelze oddělit subjekt od objektu, zrodí se zvláštní druh Kvality (velké K používá sám Pirsig – není to jen podstatné jméno, ale jedinečná událost). Zažívání takové Kvality je klíčem ke smysluplnému životu.“

Buďte laskaví

Jak smysluplné jen může oddání se činnosti být, oddání se pomoci druhým je možná ještě silnější (samozřejmě se vzájemně nevylučují).

Jedním z nejprominentnějších vědců zkoumajících štěstí je Sonya Lyubomirsky. Její výzkum ukazuje, že mezi nejlepšími způsoby, jak posílit jak štěstí, tak smysl života, je učinit dobrý skutek.

Může jít třeba o dobrovolnictví, mentoring, coaching nebo jen dopis s vyjádřením vděčnosti. Když se lidé věnují takové činnosti, pociťují pozitivnější emoce okamžitě i dlouhodobě.

Nedávná série studií v The Journal of Positive Psychology  s titulem Prosociálnost posiluje smysl života toto potvrzuje. Psycholog Daryl Van Tongeren a jeho kolegové se ptali 400 účastníků, jak často se věnují altruistickým činům. Pak se jich zeptali, jak smysluplný se jim zdá jejich život. Ti, kteří byli altruističtější, uvedli také, že jejich život má více smysl.

Van Tongeren dále uspořádal pokus s kontrolní skupinou – změřil základní pocit smysluplnosti života a potom polovině účastníků řekl, ať vykonají dobrý skutek.  Ti, kteří nějaký vykonali, vykázali vyšší přírůstek smysluplnosti. Totéž se potvrdilo i v opačném směru, což poukazuje na kauzální vztah.

Přesný mechanismus, jímž dobré skutky podporují smysluplnost života sice není znám, ale vědci spekulují, že díky takovému konání se cítíme více zakořenění v komunitě. Konání dobra pro druhé navíc představuje cíle, které jsou vyšší než my. Oba případy jsou spojovány s navýšením smysluplnosti.

Klíč ke smysluplnému životu je, zdá se, myslet méně na sebe a dělat méně věcí kvůli sobě. Tato informace se zdá obzvlášť relevantní.

Namísto obětování stále více času – a pokud předpovědi technizace nelžou, budeme ho mít ještě více – aktivitám podporujícím ego, je moudřejší následovat ovládnutí dovednosti a soustředit se na pomoc druhým.

Vládní politika může tlačit na vytvoření pracovních míst v krátkodobém hledisku, ale v dlouhodobém by se měla připravit na svět bez pracovních míst a podpořit tyto aktivity.

Čím více se ponoříme do činností a komunity, tím naplněnější životy povedeme.

Původní článek “Your Job Can’t Be the Only Meaningful Thing in Your Life” od Breda Stulberga publikovaný na Nymag přeložila Lucie Lotková.
Original English article “Your Job Can’t Be the Only Meaningful Thing in Your Life” by Bred Stulberg published at Nymag was translated by Lucie Lotková.