Uchvátil svět s vizí samo-řízených vozidel a Google brýlemi a umožnil 1,6 milionu studentům zapsat se do on-line kurzů. Tak proč se od MOOCs odvrací pryč? „Nevzděláváme lidi tak, jak jsme si všichni přáli, jak jsem si přál i já,“ říká Thrun.

Vypráví se jeden takový příběh, který koluje po mnoha univerzitních kampusech – šeptá se o něm při kávě ve fakultních kafeteriích, s velkými fanfárami se opěvuje v částech škol zaměřených na business a diskutuje se o něm mezi pedagogickými asistenty v přestávkách na cigaretu.

Příběh začíná jedním slavným stanfordským akademikem, který dospěje k přesvědčení, že pro vzdělávání svých studentů nedělá dost. Tento Profesor je hvězda, na jeho přednášky se vždy snaží nacpat víc jak 200 studentů, ale on sám se přesto začíná cítit prázdný. Co znamená 200 studentů v době, kdy jsou k internetu na celém světě připojeny miliardy lidí?

Tak se jednoho dne roku 2011 v obývacím pokoji posadí s levným digitálním fotoaparátem a začíná vyučovat. Zápis píše namísto tabule na stoh ubrousků. „Vítejte na první online přednášce Úvodu do umělé inteligence,“ začne. Jeho tvář je špatně osvětlená a mírně rozostřená. „Dnes vám vysvětlím úplné základy.“ Během příštích tří měsíců profesor zdarma nabídne masám lidí stejné přednášky, domácí úkoly a zkoušky jako studentům Stanfordu, kteří za tuto výsadu utratí 52 000 amerických dolarů ročně. Známkováním se zabývá počítač, a pokud studenti potřebují další pomoc, jsou odkazováni na web do diskusních fór.

Zapsalo se okolo 160 000 lidí: mladí muži uhýbající minometným útokům v Afghánistánu, svobodné matky, které zápasí s financemi, aby podpořily své děti ve Spojených státech, studenti z více než 190 zemí. Nejmladším účastníkem je desetileté dítě, nejstarší má sedmdesát. Hodně lidem jde učení těžko, ale nezanedbatelnému číslu z nich se daří dobře. Když Profesor vyhodnocuje výsledky ze závěrečné zkoušky, zjistí něco šokujícího: ani jeden z nejlepších čtyř set studentů nechodí na Stanford. Všichni prošli jen online kurzem. To, co bylo původně jen experimentem, začíná vypadat jako něco víc.

Vysokoškolské vzdělání je ve Spojených státech obrovský byznys – za vysoké školy utratíme asi 400 miliard dolarů ročně, což je číslo větší než příjmy Amazonu, Applu, Facebooku, Googlu, Microsoftu a Twitteru dohromady, a Profesor na podporu svého nového projektu kolem sebe nemá problém soustředit skupinu nejprestižnějších investorů ze Silicon Valley. I jeho vrstevníci se jeho příkladem nechávají inspirovat: dva kolegové ze Stanfordu s desítkami milionů dolarů od neméně impozantní skupiny podporovatelů spouští následující jaro konkurenční službu (Coursera) a také Harvard a MIT se spojí (edX), aby vytvořili své vlastní platformy on-line kurzů. Na začátku roku 2013 už téměř všechny významné instituce vyššího vzdělávání – počínaje Coloradskou univerzitou, pokračuje přes University of Copenhagen a Wesleyan university a Univerzitou západní Virginie konče – už přes jednu z těchto platforem nabízejí vlastní kurzy.

Náhle se začíná odehrávat něco dříve nemyslitelného – že by mohl internet poskytnout vzdělání formátu Ivy League zdarma a na dosah ruky všem chudým lidem světa – zdá se to provokativně blízko. „Představte si,“ řeční jeden investor z Profesorovy společnosti, „že můžete dát dítěti v Africe do rukou tablet, a tím mu na kus skla dát celý Harvard!“ Ve společnosti se začne poněkud vratké označení Profesorovy práce „massive open online course“  tak rozšířeně skloňovat, že New York Times prohlásí rok 2012 jako „rok MOOC“. „Nic nemá větší potenciál vyzvednout lidi z chudoby,“ rozplývá se jeho hvězdný publicista Thomas Friedman a zdůrazňuje, že to, co přichází, je „nadějnou revolucí v celosvětovém systému on-line vysokoškolského vzdělávání“.

Je to dobrý příběh, stejně opečovávaný jako vysokoškolský student během víkendu, kdy přijede domů. Ale je tu jeden problém: Muž, který tuto revoluci začal, už jí nevěří.

„Usiloval jsem o to dát lidem hluboké vzdělávání, naučit je něco podstatného,“ řekl mi Profesor Sebastian Thrun, když jsem letos v říjnu navštívil sídlo jeho firmy Udacity v Mountain View v Kalifornii. „Ale výsledné údaje jsou s touto myšlenkou v rozporu.“

Zatímco byl Friedmanem a mnoha dalšími vychvalován za přitahování ohromujícího počtu studentů (do té doby celkem 1,6 milionu), Thrun se zajímal jen o jednu skutečnost, která byla v celém tom dechberoucím výčtu úspěchů nových forem on-line vzdělávání zřídkakdy zmíněna. Tím byl právě překvapivě nízký počet studentů, kteří kurzy skutečně dokončili, s hodnotou dosahující méně než 10%. To znamená, že většina lidí ani nedostala známku, s níž by mohla projít, což znamená, že na každých sto žáků, kteří se zapsali do kurzu, se dané téma doopravdy naučilo jen něco kolem pěti lidí. Pokud tohle byla revoluce ve vzdělání, rozhodně byla znepokojivě nevyrovnaná.

„Byli jsme na titulních stránkách novin a časopisů a já jsem si zároveň uvědomoval, že lidi nevzděláváme tak, jak jsme si všichni (i já sám) přáli. Máme mizerný produkt,“ konstatuje Thrun. „Byly to bolestné chvíle.“ Dokonce se ukazuje, že ani nemá rád samotný termín MOOC.

Když tohle Thrun říká, skoro padám ze židle. Je to dnes bezpochyby nejznámější vědec na světě, možná jen Elon Musk ho překonává v umění úspěšně přesvědčit běžné lidi, aby přijali divoké myšlenky. Thrun byl osobností veřejného života od roku 2005, kdy s upraveným Volkswagenem Touareg vyhrál soutěž sponzorovanou ministerstvem obrany, jejímž cílem bylo vyzkoušet samořízené automobily na dráze dlouhé přes 128 mil v Mohavské poušti. V roce 2007 nastoupil do společnosti Google, kde vedl program na rozvoj svého samo-řízeného auta, pak založil Google X, ultra-tajnůstkářskou výzkumnou laboratoř stojící za Google brýlemi a jinými výzkumnými projekty, které jsou tak divoké, že je samotný Google nazývá „výstřelky na Měsíc“.

Ale zakládání firmy se od budování výzkumné laboratoře liší. Vyžaduje to kompromisy, pokoru, a především víc peněz přinášet než utratit. A to je také důvod, proč se Thrun může vzdávat své velkolepé myšlenky – vzdělání zdarma pro všechny! Harvard na kuse skla! – ve prospěch něčeho mnohem více přízemního. „Bude to,“ připouští Thrun, „největší posun v historii firmy.“ Obrat, který zahrnuje účtování peněz za výuku a opuštění akademických disciplín ve prospěch učení zaměřeného více prakticky. Stručně řečeno: Thrun musí prokázat, že Udacity je něco víc než jen dobrý příběh.

Sebastian Thrun je ve spěchu…

„Tady se převlečeme,“ říká mi a vede mě do prázdné místnosti o dvě patra níž pod kanceláře Udacity. Na zem hodí pár cyklistických bot a lycrový dres, shodí tenisky, začne si svlékat kalhoty a popohání mě, abych udělal to samé. „Mně je to jedno,“ říká. V kanceláři Udacity není šatna, takže mě zavede dolů, do části budovy, která je stále ještě ve výstavbě, nevšímaje si oken od podlahy až ke stropu. Po několika nepříjemných sekundách se přesouvám do vedlejší místnosti, házím na sebe oblečení a následuji Thruna na východ směrem k Los Altos Hills.

Thrun, kterému je 46 let a pochází z Německa, je odhodlaný sportovec, který disponuje nadšením pro pohyb venku. Už uběhl tucty maratonů, snowboarduje, kitesurfuje, je vášnivým silničním cyklistou. „Nebyl jsem na kole tolik, kolik bych normálně chtěl,“ svěřil se mi Thrun, než jsme vyrazili. S vysvětlením, že v letošním roce dal  „jen dvě století“ neboli stomílové jízdy na kole.

Byl jsem varován, že držet krok s Thrunem je docela problém v jakémkoli prostředí, ale pravdivost tohoto tvrzení jsem úplně ocenil, až když Thrun naskočil na své přizpůsobené silniční kolo a posunul se Arastradero Road, nechávajíc mě lapat po dechu několik délek za sebou. „Sebastian je jako ten nejchytřejší chlap, co jste kdy potkal, ale zrychlený,“ říká mi podnikatel Steve Blank, Thrunův přítel a investor Udacity. „A nenávidí prohry.“

Když ho doháním a snažím se nevypadat bez dechu, přiznává, že za normálních okolností právě z tohoto důvodu s nikým nejezdívá. „Mám pocit, že každý má tenhle soutěžní instinkt,“ říká. „A já chci dělat věci ve svém vlastním tempu. Mám problémy se všemi těmi maličkými rozhodnutími ohledně řízení firmy a být chvíli sám – to pomáhá.“

Thrun byl nejmladším ze tří dětí v nižší střední třídě rodiny v Hildesheimu, městě o 100 000 lidí. Byl podivínský kluk, většinu svého volného času strávil v knihovnách nebo u domácího počítače NorthStar Horizon, na němž se snažil psát programy k vyřešení hádanek a hraní solitairu. Jako osamělý vysokoškolák na podivné provinční vysoké škole se pustil do snah lépe pochopit lidi. Okusil tak psychologii, ekonomii a medicínu. Nakonec našel cestu k tomu, co v té době představovalo poměrně obskurní obor: umělé inteligenci neboli studiu vytváření strojů, které činí svá vlastní rozhodnutí. „Nikdo to takhle neformuluje, ale já si myslím, že umělá inteligence je téměř humanitní disciplína,“ prohlašuje Thrun. „Je to reálný pokus o pochopení lidské inteligence a poznání.“

Vypadá to, že Thrun za velkou část svého akademického úspěchu vděčí právě tomuto ranému vhledu. Zatímco jeho vrstevníci byli zašmodrcháni v teorii a vysoké matematice, Thrunova práce měla nádech pochopitelného příběhu a lidství. Navrhl a postavil roboty zabývající se lidskými problémy a dal jim snadno zapamatovatelná jména. Rhino, který byl součástí jeho diplomové práce na univerzitě v Bonnu, dělal prohlídky v místním muzeu. Během krátkého působení na Carnegie Mellon University Thrun vyvinul Pearl, robota-chůvu podobnou tomu z Jetsonů, s lidsky vypadající tváří, který pomáhal v zařízeních starajících se o seniory. Jeho největším úspěchem však byl Stanley, autonomní vůz, který Stanfordu vyhrál cenu za dva miliony dolarů od ministerstva obrany a Thruno díky němu získal pozornost spoluzakladatele Googlu, Larryho Page.

Thrun a jeho tým původně plánoval roztočit svůj výzkum ve své vlastní společnosti. Plánovali vytvořit detailní snímky všech světových silnic za pomoci kamer připnutých na auto podobných těm, které byly použity k řízení Stanleyho. Page jim místo toho nabídl místo ve své firmě. Spolupráce pomohla položit základy pro Google Street View a nakonec vedla ke flotile samořízených Priusů, jež se v těchto dnech úspěšně a bez nehod proplétají dopravními špičkami na dálnicích Bay Area. Page a spoluzakladatel Sergey Brin chtěli dál ve spolupráci s Thrunem pokračovat, a tak ho požádali, aby uvedl v chod Google X.

V březnu 2011 vedla jeho cesta na konferenci TED v Long Beach v Kalifornii, kde měl přednášku o své práci, k neočekávaným změnám v plánech. Thrun tam dojemně líčil, jak byl jeho kamarád ze školy zabit při autonehodě a připisoval to lidské chybě, které by se samořízenými automobily dalo snadno vyhnout, a ačkoliv byl publikem přijat dobře, byl zastíněn mladým Salem Khanem, bývalým analytikem hedgefondů. Ten hovořil o využití levně pořízených, za to velmi populárních videí, pomocí nichž byl přes internet schopen vzdělávat miliony středoškoláků. V tom zasáhl Thrunův soutěživý duch. „Byl jsem plně uznávaný Stanfordský profesor, a tam stál člověk, který učil miliony,“ později vyprávěl. „Bylo to ponižující.“ Ačkoli Thrun trvá na tom, že načasování bylo náhodné, jen o pár týdnů později informoval Stanford, že se vzdává svého úvazku, a na plno se připojil ke Googlu. (Avšak ve vyučování i nadále pokračuje a stále je členem fakulty.)

Zpočátku představovalo Udacity na Thrunově stole jen další skromný výzkumný projekt; ani se o něm neobtěžoval zmínit u vedení katedry informatiky. To udělal teprve ve chvíli, kdy oznámil spuštění prvního kurzu o umělé inteligenci. Po dvou týdnech se přihlásilo více než 56 000 studentů. „Rozhovor najednou nabral radikálně odlišný směr,“ popisuje Blank interakce svého přítele se Stanfordem poté, co odezva daleko předstihla všechna očekávání. Původně byla k této myšlence univerzita chladná, ale nakonec ji přijala, čímž umožnila nabídku dalších dvou počítačových kurzů. (Blankovy populární kurzy o podnikání na Stanfordu byly nakonec také nabízeny na Udacity). Thrun přispěl na rozvoj projektu ze svých vlastních peněz 300 000 amerických dolarů, do čela nové společnosti postavil jednoho z bývalých postgraduálních studentů, Davida Stavense, a sám se pustil do nahrávání jednoduchých videí o Markovových modelech a podobných věcech.

„Byl to katalytický moment,“ říká Thrun. „Najednou jsem vzdělával více AI studentů, než jich bylo ve zbytku světa dohromady.“ (pozn. AI student je student studující ‚artificial intelligence“, tzn. umělou inteligenci).

Na konci roku získal dalších pět milionů dolarů a stál v popředí konference Digital Life Design v Mnichově, kde představoval vizi světa, ve kterém bylo vzdělání chudým lidem v rozvojových zemích k dispozici téměř zdarma, a mnohem lepší než všechno to, co přišlo předtím. „Nemůžu už znovu učit na Stanfordu,“ řekl s konečnou platností. „Mám pocit, že jsem se ocitl před volbou mezi červenou a modrou pilulkou. Mohl jsem si vzít tu modrou a jít zpět do učebny a přednášet pro své studenty, jenomže já už jsem si vybral tu červenou. Viděl jsem Říši divů.“

Je těžké si představit příběh, který by více lichotil současné situaci v Silicon Valley než ten, do kterého se pustil Thrun. Nejen, že je přestavování sytému univerzit úctyhodný cíl – s tím, že školné na veřejných i soukromých vysokých škol v Americe v posledních letech raketově vystřelilo a dluhové břemeno amerických studentů činí více než 1 trilion dolarů, ale není ani těžké si představit průmysl více zralý pro disrupci než ten, ve kterém odborníci ještě doslova nosí středověké šaty. „Vzdělávání se za tisíc let nijak nezměnilo,“ říká Peter Levine, spolupracovník Andreessena Horowitze a člen představenstva Udacity. Ten shrnul obecný názor celého Valley na toto téma: „Udacity se zdálo být zásadně novou cestou, jak změnit způsob, jímž se lidi vzdělávají.“

3021473-inline-s-2-181-uphill-climb-udacity

Sen o tom, že by nové technologie mohly radikálně změnit vzdělávání, je však mnohem starší než Udacity, dokonce i starší než internet samotný. Když se na konci 19. století díky železničním sítím stalo pro mnoho Američanů rychlé dodávání dopisů skutečností, ve Spojených státech se začaly objevovat korespondenční kurzy. Ve dvacátých letech plošné rozšíření rádií v amerických domácnostech vedlo takové instituce jako New York University a Harvard k tomu, aby zahájily tzv. „vzdušné univerzity“. Dle článku v The Chronicle of Higher Education (pozn. Kronika vyššího vzdělávání) to vedlo jednoho novináře v roce 1924 k rozjímání o budoucím světě, v němž toto nové médium bude „pravá ruka vdělávání“ a kde naznačuje, že „dítě budoucnosti bude naplňováno informacemi, i když bude jen tak sedět doma nebo když se bude procházet po ulici se svým přijímačem v kapse.“ Udacity dokonce ani nebylo prvním pokusem o zpřístupnění elitního vzdělání přes internet. Byla to MIT v roce 2001, když zahájila projekt OpenCourseWare, jímž dávala k dispozici digitalizované poznámky, domácí úkoly a v některých případech i celé přednášky.

A přesto byly všechny tyto snahy omezeny stejným základním problémem: zdálo se, že když lidé neseděli v přednáškovém sále, jen velmi málo z nich kurzy skutečně dokončilo. Udacity využívá nejmodernějších technologií a propracovaných pedagogických strategií, aby své uživatele udržela zapojené, zasypává posluchače kvízy a za pomoci různých měřidel a odznaků se snaží udělat vzdělání zábavnějším. Ale nedávná studie zjistila, že až do konce vlastně dojde pouze 7% studentů. (Což je ještě horší výsledek, než jaký vykazují účelově ziskové vysoké školy jako například University of Phoenix, ze které podle ministerstva školství vyjde 17 % absolventů on-line kurzů.) Ačkoli Thrun svou firmu představoval jako „volně dostupnou celému světu a přístupnou všude“ a zaměřoval se přitom na „lidi v Africe, Indii a Číně“, skutečností je, že drtivá většina lidí, kteří se zaregistrují do tohoto typu třídy, již mají titul bakaláře, jak říká Andrew Kelly, ředitel centra pro reformování vysokého školství v American Enterprise Institute: „Tvrzení, že se MOOCs chystá narušit celý vzdělávací systém je velmi zjednodušující a předčasné.“

Thrun předpokládal, že nízké žebříčky dokončení prvních kurzů budou dočasné a během prvních dnů existence Udacity dál trávil většinu svého času v Googlu a nahrával své kurzy pro Udacity uprostřed noci. Jeho investoři ho celou řadu měsíců nabádali, aby projekt rozšířil, a tak Thrun v květnu roku 2012 informoval Page a Brina, že z Google X bude muset odstoupit a zaměřit se výhradně na Udacity. Poprvé v životě se ocitl v pozici generálního ředitele společnosti. „Kromě Sebastiana neexistoval nikdo jiný, kdo by pochopil ty jemné nuance toho, čeho se snažil dosáhnout,“ říká Levine, jež v říjnu 2012 jménem společnosti Andreessen Horowitz do Udacity přivedl investici 15 milionů dolarů. (Thrun ale i nadále na částečný úvazek slouží jako poradce pro Google X a jeden den v týdnu tam pracuje.) „Kdyby to nebylo pro Sebastiana,“ říká Levine, „žádná investice by se neuskutečnila.“

Thrun k nízkým hodnotám dokončení kurzu přistoupil jako k problému, který je možné vyřešit jednoduše: „Díval jsem se na získané údaje a rozhodl jsem se udělat mimořádně dobrý kurz.“ Statistika 101 přednášená mistrem osobně a nahraná ještě to léto je interaktivní a plná snadno pochopitelných připodobnění. A co je nejdůležitější, je navržena tak, aby jí mohli projít i studenti, kteří v matematice nebo programování nejsou nijak zvlášť zběhlí. Thrun mi vyprávěl, že se snažil usmívat i tehdy, kdy nahrával pouze svůj hlas. „Z pedagogického hlediska jsem nemohl udělat nic líp,“ říká. „Byl to opravdu kvalitní kurz.“

Jenomže to nestačilo. Přes všechno vynaložené úsilí neměli studenti Statistiky 101 v ničem lepší výsledky než ostatní studenti kurzů Udacity. „Nic z toho, co jsme udělali, nemělo na křivku odpadu žádný vliv,“ uznává Thrun.

Poté se pustil do řady dalších iniciativ k řešení tohoto ožehavého problému, včetně najímání „mentorů“, z nichž mnozí byli bývalí akademici hledající změnu, kteří moderovali kurzová fóra a nabízeli pomoc s tématem prostřednictvím chatu. Také se však zaměřil na přímější způsob, jak motivovat studenty k dokončování kurzů, a nabídl kredity. Na konci roku 2012 Thrun nabídl spolupráci guvernérovi Kalifornie Jerrymu Brownovi, jenž už delší dobu zápasil s rostoucími náklady na školné, špatnými výkony studentů a přelidněním na státních vysokých školách. Na tiskové konferenci v lednu následujícího roku Brown a Thrun oznámili, že Udacity otevře zápis do tří předmětů – matematiky, vysokoškolské algebry a základů statistiky – a ty se budou započítávat do kreditů na státní univerzitě San Jose, což je veřejná vysoká škola o třiceti tisících studentech. Kurzy byly nabízeny za pouhých 150 dolarů za každý. Studenti byli vybráni z nízkopříjmových středních škol a nedostatečně výkonné části studentů z řad samotné univerzity. „Mnohým neúspěchům se dá vyhnout,“ řekl Thrun na tiskové konferenci „a já bych studenty rád nasměroval k úspěchům, ne k dalším selháním.“

V rámci této perspektivy byly výsledky katastrofální. Mezi žáky, kteří si v pilotním programu vybrali nápravnou matematiku, prošlo jen 25%. A když se on-line třídy srovnají s čísly z prezenčního typu vzdělávání, můžou tato čísla ještě více odrazovat. U studenta, který vysokoškolskou algebru studoval na vysoké škole, je o 52% větší pravděpodobnost, že kurzem projde, než u toho, jež se učil přes Udacity.

Ale pro Thruna, který bojoval s tím, jak by měl vypadat ideální student Udacity, výsledky nebyly selháním, ale právě naopak se mu tím všechno vyjasnilo. „Zpočátku jsme byli rozervaní mezi spoluprací s vysokými školami a prací se světem mimo ně,“ říká Thrun. Projekt San Jose State nám nabídl odpověď. „Jednalo se o studenty z problematických čtvrtí bez dobrého přístupu k počítačům a se všemi možnými problémy v životě,“ říká, „je to skupina, pro kterou tohle médium není vhodnou volbou.“

PÍP – PÍP – PÍP.

Chris Wilson, 43 letý učitel, sedí shrbený nad tabletovým počítačem ve zvukotěsném nahrávacím studiu, jednom ze tří v kancelářích Udacity. Zmáčkne tlačítko, jež vydává tři rychlé tóny označující začátek nového záběru.

Kromě dvou jasných lamp ukazujících na stůl je v místnosti naprostá tma. Digitální kamery namontované nad hlavou zaznamenávají vše, co píše, a malý headset s mikrofonem (podobného druhu, jaké nosí pastoři v obrovských kostelech a mluvčí TED) zaznamenává všechno, co říká. V kulatém křesle kousek od studia lenoší developer Sean Bennett. Pobývá na dosah ruky v případě, že by Wilson na poslední chvíli potřeboval pomoc s revizí. Všechny kurzy Udacity jsou vytvářeny podle stejného scénáře a stálým pětičlenným týmem, což znamená, že struktura kurzu obecně vypadá vyváženější a naleštěnější než ta od konkurence. „Hodně času při psaní scénáře důkladně promýšlíme, co bude student dělat,“ říká Bennett . „Slova jsou většinou Chrisova.“

Sleduji, jak se Wilson, vysoký muž s vlnitými vlasy po ramena, který má na sobě pytlovité tričko a volné šortky, snaží vysvětlit web-vývojářský koncept zvaný fluid layout, který umožňuje webovým stránkám přizpůsobit se různě velkým obrazovkám. „Takže, fluid layout znamená, že bych už neměl mít problém s upravováním šířky – Ehm… safra.“ Snaží se znovu, ale opět se zasekne po dalších pár slovech.  „Než to řeknu správně, potřebuji průměrně tak tři pokusy,“ vysvětluje.

Jestliže se Wilson zdá být jako učitel poněkud neprofesionální, je to proto, že jeho formální pedagogické osvědčení je asistent potápěčského instruktora. Wilson v Google pracuje jako zástupce vývojáře v oddělení Chrome. Kurz, který Wilson vede, vymyslel a zaplatil Google jako způsob, jak přilákat vývojáře, aby využívali jejich platforem. V průběhu uplynulého roku Udacity oslovila společnosti jako Autodesk, Intuit, Cloudera, Nvidia, 23andMe, a Salesforce.com, které poslaly své zástupce, aby diskutovali v rámci nově připravovaného kurzu o tom, jak nejlépe využít rozhraní pro programování aplikací. Společnosti za připravení kurzů platí a zavazují se v přijímacích řízeních brát v potaz certifikáty vydávané Udacity.

Udacity neprozradí, kolik tímto vydělá, ale Levine z Andreessen Horowitz říká, že je velmi potěšen: „Naším přístupem k tomu, jak vydělat peníze od začátku bylo, že zatím nevíme, ale přijdeme na to. No, a přišli jsme na to.“

Thrun, mistr ve vytváření akademických termínů, označuje tento model sponzorovaných kurzů názvem Open Education Alliance a říká, že je to jak budoucnost Udacity, tak obecně vysokoškolského vzdělávání. „Když se podíváme na konec cesty, zjistíme, že skutečná hodnota vzdělání je získání práce,“ konstatuje Thrun a zní víc jako CEO než Profesor. „A když si položíte otázku, kdo by měl vědět nejlépe, co studenti potřebují k zařazení se do pracovní síly, dozvíte se to právě od lidí, kteří pracovní sílu už tvoří. Proč tedy firmám nedat možnost promluvit?“

Thrunovi přátelé a kolegové mi o něm opakovaně řekli, že má velkou schopnost nadhledu. „Většina zakladatelů a CEOs (generálních ředitelů) chová víru, že jen jejich představa o vesmíru bude navždy platná, že vize všech ostatních se ztratí,“ říká George Zachary spolupracovník s Charles River Ventures a Thrunův první investor. „Sebastian je pravý opak. Na škále generálních ředitelů  je od Steva Jobse tak vzdálený, až je to legrační.“

Stejně jsem si však nemohl pomoci, přišlo mi, jako kdyby Thrunova přepracovaná vize Udacity byla oproti Říši divů, o které mluvil při zakládání společnosti, docela velkým krokem zpět. Učení je přece něco mnohem víc než jen konkrétní soubor odborných dovedností. Jde o to myslet kriticky, umět si klást otázky, hledat způsoby, jak se na svět podívat z různých úhlů pohledu. A to, podotýkám, nejsou zrovna dovednosti, které by člověk mohl nabýt z videí na YouTube.

Zdá se, že si tuto námitku Thrun užívá. Odpovídá mí, že nikdy neobhajoval názor, že by současné kurzy Udacity někdy plně nahradily tradiční vzdělání. Šlo jen o to ho rozšířit. „Neděláme nic tak působivého a mocného jako to, co vám můžou nabídnout tradiční školy svobodných umění.“ (pozn. Liberal Arts ). Dodává, že v budoucnu se s největší pravděpodobností univerzitní systém vyvine v krátkodobější kurzy, jež se budou zaměřovat více na profesní rozvoj. „Změní se to, jakým způsobem je vzdělávání zprostředkováno,“ říká.

Tento proces už je možná v pohybu. Letos v lednu se několik set studentů počítačových věd z celého světa zúčastní on-line magisterského studijního programu, který je nabízen Udacity a Georgijským technologickým institutem společně. Poplatky budou významné – za ekvivalent trojsemestrálního studia budou platit 6600 dolarů. Což je však stále méně než třetina z toho, co by musel student zaplatit na Georgia Tech, a sedmina školného nestátního typu školy.

Je to smělý plán. Částečně proto, že je úplně prvním akreditovaným studiem nabízeným poskytovatelem ‚otevřených on-line kurzů pro masy‘, také však kvůli samotné struktuře. Profesoři z Georgia Tech budou vyučovat a zpracovávat přihlašování a přidělování kreditů, Udacity bude poskytovat studijní materiály a studenti po dokončení studií Georgia Tech obdrží diplom. Thrun očekává, že tato spolupráce do konce roku přinese 1,3 milionů dolarů. Částka bude mezi univerzitu a Udacity rozdělena poměrem 60:40, čímž firmě přinese do té doby největší zdroj příjmu.

Klíčovou informací je, že program nebude ani Udacity ani Georgia Tech stát vůbec nic. Náklady pokryje společnost AT&T, jež do počátečního kapitálu vložila 2 miliony dolarů. Motivací společnosti je totiž naděje na získání přístupu k novému zdroji dobře vyškolených inženýrů. „Tahle příležitost má dvě roviny, z nichž můžeme mít prospěch. Můžeme s její pomocí udělat kvalitní nábor, ale také získat školení,“ říká Scott Smith, viceprezident pro lidské zdroje v AT&T.  Ačkoliv Smith tvrdí, že dotace Georgijskému institutu nevytváří žádné závazky, AT&T plánuje do programu poslat velkou skupinu svých zaměstnanců a s Udacity jedná o příležitosti sponzorování dalších kurzů na podobné bázi. „To je v tomhle modelu skvělé,“ uvádí Smith. „Sebastian se na nás obrátil a říkal: Pomozte nám tohle vybudovat – jo a mimochodem, na oplátku dostanete školení pro své zaměstnance,“ říká Zachary, „Dohoda s Georgia Tech ve skutečnosti není dohodou s Georgia Tech. Je to dohoda s AT&T.“

Poprvé jsem se seznámil s Thrunovou prací téměř před 10 lety ve velmi tradičním prostředí univerzity. Na bakaláři jsem studoval angličtinu (což je, jak musím říct, zážitek, který mě naučil jen velmi málo věcí důležitých pro získání profesionální hodnoty, ale přesto se zdálo, že za nehorázně vysoké školné stojí) a bylo nutné, abych absolvoval nějaké tři kurzy přírodních věd. V závěrečném semestru jsem si zapsal Úvod do strojního inženýrství, kde nám profesor ukázal video z první soutěže DARPA Grand Challenge. Vzpomínám si, jak jsem byl dojatý klidnou krásou automobilu bez řidiče, když se vinulo do kopce v liduprázdné poušti. Následující rok jsem viděl fotky Stanleyho a pocítil jsem pocit úžasu – jako malý chlapec, jenž nějaké auto spatří vůbec poprvé.

Když tohle Thrunovi říkám, je vidět, že se cítí být polichocen. „Dali ho do Smithsonianského muzea vzduchu a vesmíru,“ říká hrdě,  „takže mě teď zná mnoho osmi a devítiletých.“

Thrunův pětiletý syn Jasper ještě není dost starý na to, aby mohl být ohromen prací svého otce, ale už začíná nastupovat do vzdělávacího procesu. „Ve školce mého syna nám radí, jak ho dostat na Stanford,“ říká, „podle jejich rad dělám všechno špatně, jelikož se snažím, aby byl spíš šťastný, než abych ho vláčel přes tolik klavírních lekcí, kolik je jen možné.“ Sní o tom, že jeho syn bude mít méně tradiční pohled na vzdělávání. „Doufám, že můj pětiletý syn začne pracovat relativně brzy a zapojí se do celoživotního vzdělávání,“ říká Thrun. „Přál bych si, abychom celou myšlenku vzdělávání jako jednoho velkého kusu času zavrhli.“

Ptám se Thruna, jestli není divné, že někdo jako on – pro koho tradiční vzdělávací systém udělal tak moc – skončí jako jeho velký odpůrce. „Inovace znamená změnu,“ říká. „Mohl jsem se omezit na pomoc třídě dvaceti šíleně inteligentních stanfordských studentů, kteří by se docela dobře obešli i beze mě. Ale co je vliv na dvacet studentů proti dopadu na 160 tisíc?“

Všichni podnikatelé s novátorskou vizí si v nějakém okamžiku musí udělat jasno v kompromisech, jež musí udělat, aby mohli vybudovat výnosný obchod. Thrun našel svou důležitost ve velikosti davu. Je unesen myšlenkou, že se mnoho a mnoho studentů z mnoha a mnoha různých míst světa něco naučí právě díky němu. I kdyby to mělo být něco tak všedního jako rozhraní pro programování aplikací internetové stránky Salesforce.com. A mně dělá potíže uvěřit, že by opravdu chtěl, aby jeho syn raději získal certifikát ze Salesforce než vzdělání ze Stanfordu, ale Thrun je v této věci naprosto neoblomný.

Dva dny po naší jízdě na kole se vracím do kanceláří Udacity, kde Thrun znovu nahrává úsek ke kurzu statistiky. Udělal chybu v zapisování matematického problému, tak se vrátil do studia, aby jej napravil. Stráví tím kolem hodiny – sám v temné místnosti mluví do mikrofonu a čmárá na tablet. „Je to trochu jako být na jevišti, kde máte všechna ta světla namířená na obličej. Nemůžete publikum vidět, ale přesto byste měli být schopni je nadchnout,“ říká, „takže si představuji, že se na mě dívá fotbalový stadion plný lidí. To mě vždycky nakopne.“ Thrun si svou pilulku již vybral. Červenou. Už není cesty zpět.

Z anglického originálu UDACITY’S SEBASTIAN THRUN, GODFATHER OF FREE ONLINE EDUCATION, CHANGES COURSE přeložila Veronika Portešová.

Comments (2)

  1. Ondra
    Posted on 3.12.2013

Vložit komentář