Původní článek napsala Elizabeth Svoboda.

Original English text written by Elizabeth Svoboda.

Knihy o seberozvoji mohou mít pověst knih obsahujících nesmysly. Ty nejlepší z nich jsou ale efektivnější než léky nebo terapie.

Většina lidí vstupuje do říše seberozvoje při plánování projektu osobního růstu jako jistého druhu parního čištění pro duši. Já jsem na ni narazila omylem. Možná to byla narážka na známou báseň, která mě jako náctiletou přinutila vytáhnout z knihovny rodičů knihu M. Scott Pecka Nevyšlapanou cestou (1978). V každém případě mě to chytlo. Sužovaly mě typické středoškolské problémy (šikana, přelétaví kamarádi a chronická nesmělost) a zaujalo mě tvrzení tohoto psychiatra z Connecticutu o tom, že utrpení může mít ušlechtilý a nezbytný smysl, pokud ukážete sílu pustit se do řešení problémů zpříma. „Když se vyhýbáme legitimnímu utrpení, které je výsledkem toho, že se zabýváme problémy,“ napsal Peck, „vyhýbáme se také růstu, který skrze problémy přichází.

Jako rodící se skeptik, konfrontovaný s řadou názorových systémů, jsem cítila, že Peckův důraz na oddanost pravdě mi pomohl se uzemnit. A když jsem byla v pokušení postarat se o svá milostná poblouznění jako alkoholik o sloe gin fizz, byl tu Peck, aby mi připomněl, že součástí pravé lásky je vědomé rozhodnutí podporovat blaho toho druhého. Lidem, kteří hledali, skýtali v minulých generacích útočiště např. Rainer Maria Rilke nebo Bible. Já jsem se obrátila na otcovského Pecka a jeho sice vzdálenou, ale velkorysou přítomnost, která obhajovala sebedisciplínu jako cestu k růstu a štěstí.

6812230819_4bf355778f_b (1)

Photo Credit: DarrelBirkett via Compfight cc

V následujících letech jsem přijala za své další „bible adolescentů“ jako Reviving Ophelia: Saving the Selves of Adolescent Girls (1994) od psycholožky Mary Pipher. Tato kniha odsuzovala toxickou, sexualizovanou kulturu, která dle Pipher „limitovala dívky ve vývoji [a] zmenšovala jejich celistvost“ a obhajovala nové kulturní ideály, jež oceňovaly všechny přednosti mladých dívek. V duchu seberozvoje jsem jako posedlá znovu a znovu četla Ophelii, abych získala vhled do svého nového, cize se cítícího těla a mysli a díky poselství knihy, že můj vzhled nemusí určovat můj osud, jsem byla šťastná.

Díky předním autorům jako Peck a Pipher jsem cítila, že bych se mohla pročíst k lepšímu životu. A jak se ukázalo, mé přesvědčení z teenagerských let nemusí být daleko od pravdy. Studie ukazují, že knihy o seberozvoji mohou čtenářům pomoci vyřešit depresivní nálady, změnit zakořeněné myšlenkové vzorce a zasít do života obnovené nadšení. Podmínkou toho je, že v knihách obsažené rady jsou odborně podloženy.

Zdá se, že u mnoha pacientů funguje tzv. „biblioterapie“ stejně dobře jako psychoterapie nebo léky jako Prozac . V ideálním světě by se podle psychologa Johna Norcrosse z University of Scranton knihy o seberozvoji vyzkoušely hned  na počátku terapie. Léky a další intenzivní léčba by byly až poslední možností, vyhrazenou pro vážnější případy. „S psychózou, sebevraždou nebo naléhavým případem se okamžitě dostanete k profesionálům. Ale ve většině případů, proč nezačít s knihou?“.

Pokud odložíme stranou New Age pozlátko, žánr seberozvoje se vyvíjí a vzkvétá po tisíciletí. Kanonické knihy všech kultur jsou plné rad, jak žít morálnější a uspokojivější život. Upanišady, napsané hinduistickými mudrci z etnicky rozmanité indické společnosti, zdůrazňují nutnost chovat se k ostatním s tolerancí a respektem.  „Pro ty, kteří žijí ušlechtile,“ uvádí jedna kniha, „netvoří celý svět nic jiného než rodinu.“ Tato rada stále pomáhá čtenářům orientovat se v dnešní pluralitní Indii. Židovští myslitelé, kteří v 7. století před naším letopočtem napsali biblický Starý zákon, radili vydat se úzkou, a přesto naplňující cestou přísného dodržování Božích přikázání, což se zdálo být vhodnou sjednocující zásadou pro lid sužovaný častými útoky říší.

Jeden z nejranějších návodů na seberozvoj proniknuvší do široké veřejnosti byl De Officis (O povinnostech) Marca Cicera. Římský politik ho napsal jako dopis svému synovi. Cicero radil mladšímu Marcovi zaměřit se na plnění závazků vůči ostatním, i kdyby vyžadovalo velké oběti, a varoval ho před plytkými zdroji uspokojení. „Statečný on jistě nemůže být počítajíc bolest jako nejvyšší zlo,“ napsal Cicero, „ani mírný ten, jenž má potěšení za nejvyšší dobro.“ Tato rada byla zakotvena v římském mos maiorum (rodovém zvyku), který stavěl loajalitu k říši nad vlastní blaho – neotřesitelný morální kód, který poháněl expanzi říše po mnoho let.

O staletí později zemědělci, obchodníci a politici usilovně pracovali na založení tehdy ještě mladých Spojených států jako hospodářské a sociální mocnosti. Občané nové země, kteří často žili z toho, co země dala, a byli pyšní na vlastní soběstačnost, našli spřízněné duše v mluvčích seberozvoje, jako byli např. Henry David Thoreau a Ralph Waldo Emerson. Oba zdůrazňovali oběť a úsilí potřebné k vedení smysluplného života. „Velký člověk je vždy ochoten být malý,“ vyjádřil se Emerson v eseji z roku 1841. „Ten, kdo je zatlačen, mučen a poražen má šanci něco se naučit.

V polovině 20. století však už nebylo podobné sebepotlačování  v módě. Prosperující západní ekonomika podněcovala generaci oportunistů posedlých zveličováním a předváděním svého talentu. Tento přerod byl signalizován také přívalem knih o seberozvoji, včetně díla Dalea Carnegieho Jak získávat přátele a působit na lidi (1936).

Peckova upřímně odzbrojující úvodní věta „Život je těžký“ znovu připomněla starou známou zprávu o kázni a zdrženlivosti.

Osobní aktivita a vhled jako by se přes noc staly horkými komoditami. Freudovská psychoanalýza byla v kurzu a nové tituly o seberozvoji se zpočátku tvářily, že nabízí bezbolestnou šanci na určitý druh trvalé změny. Změny, jež vzniká na základě vědomé přeměny myšlenkových vzorců. V 50. letech vládla seznamu bestsellerů kniha Síla pozitivního myšlení (1952) Normana Vincenta Peala. Slibovala, že změnou vnitřního monologu může člověk zvýšit kvalitu svého života. „Myslete pozitivně,“ napsal Peale, „a dáte do pohybu kladné síly, které přinesou pozitivní výsledky.

Klasika Thomase Harrise Já jsem OK, ty jsi OK (1969) naučila čtenáře, že pokud realisticky stanoví svou osobní hodnotu a podobně nastaví i svou mysl, jejich životy a vztahy se zlepší. Harris zašel až k tvrzení, že mnoho světových problémů by se dalo vyřešit lépe, pokud by spolu více lidí mluvilo jako rozumní dospělí, spíš než aby bezmyšlenkovitě dovolovali ranám z dětství ovlivňovat každodenní situace.

S vyprcháním éry hippies a optimismu se tón knih o seberozvoji posunul odpovídajícím způsobem. Kniha Nevyšlapanou cestou přilákala v 80. letech, kdy byl kladen větší důraz na smysluplnost a kdy se poprvé dostala na seznam bestsellerů New York Times, nový, větší okruh příznivců. Peckova upřímně odzbrojující úvodní věta „Život je těžký“ znovu připomněla starou známou zprávu o kázni a zdrženlivosti.

Téma seberozvoje se dnes zdá být rozděleno na dvě části. Na jedné straně zanechává na žánru jasnou stopu rostoucí kulturní naléhání na empirismus. Pryč je poměrně neformální próza Jak získávat přátele a působit na lidi a dokonce i Nevyšlapanou cestou, v nichž autoři hlásají spíše své osobní názory než konkrétní vědecké teorie nebo myšlenkové proudy.  Vystřídaly je knihy jako Cítit se dobře Davida Burnse z roku 1980, Naučený optimismus: Jak změnit své myšlení a život (1990) Martina Seligmana a kniha autorky Carol Dweck Nastavení mysli: Nová psychologie úspěchu aneb naučte se využít svůj potenciál (2006). Aby podložily svá doporučení o změně chování, všechny citují jednu vědeckou studii za druhou. Mnoho z dnešních populárních vědeckých knih také propaguje určité myšlenky seberozvoje, které je možné si z nich odnést. V knize David a Goliáš (2013) Malcolm Gladwell provádí výzkum popisující, jak lidé mohou proměnit své slabé stránky (dyslexie, trauma z dětství) na silné. To je zpráva jako šitá na míru pro lidi nadšeně podporující sebezdokonalování.

Přesto se vedle vědecky podložených titulů vyskytují i ty, které rozšiřují nepodložené nebo dokonce pomatené výroky. V bestselleru Tajemství (2006) televizní producentka Rhonda Byrne tvrdí, že naše myšlenky vysílají vibrace do vesmíru, což zpětně ovlivňuje dění v našich životech. Dobré myšlenky, dle její teorie, vytvářejí dobré výsledky, zatímco špatné myšlenky vytvářejí ty špatné. „Pokud se některé události nebo okamžiky nevyvíjely tak, jak jste chtěli, přehrajte si je v mysli tak, aby ve vás vyvolaly pocit nadšení,“ píše Byrne. „Jak si znovu vytváříte ty události ve své mysli přesně tak, jak chcete, vyčistíte svou frekvenci ze dne a začnete vyzařovat nový signál a frekvenci na zítřek.

Náročnější vědci začali v posledních letech poukazovat na tyto pseudorádce a dokazují, že popularita některých pouček o seberozvoji není zárukou jejich kvality. Roku 1999 proběhla na University of California v Los Angeles studie, v níž studenti, kteří si vizualizovali vysoké skóre při nadcházejícím testu, ve skutečnosti skórovali méně a věnovali méně času přípravě než studenti, kteří si tento výsledek nepředstavovali. A ve studii z roku 2009 psycholožka Joanne Wood z University of Waterloo zjistila, že lidé, kteří měli nízké sebevědomí, se vlastně cítili hůř poté, co o sobě papouškovali pozitivní vyjádření. Takže síla pozitivního myšlení, která je čtenáři podstrkována v knihách jako Tajemství, nemusí být nic víc než přízrak. „Závěr, že něco funguje na základě osobních zkušeností, není to samé, co důkladný výzkum,“ říká Wood.

Psycholog Jeremy Dean zdůrazňuje, že další běžně rozdávané rady v knihách o seberozvoji (např. hněv se zmenší jeho ventilací nebo pokud se cítíte špatně, naplňte svou mysl veselými myšlenkami) se při vědeckém zkoumání rovněž nepodařilo potvrdit. Ačkoli mohou být některé rady ohledně seberozvoje nevypočitatelné, nabízí žánr rovněž poučení, která jsou přesná a transformační. Hrstka nedávných studií vyzdvihuje potenciál biblioterapie jako pomoci k vytvoření pozitivní změny v životě. To však za předpokladu, že jsou principy v dané knize podložené. Ve studii na University of Nevada v roce 2010 lidé trpící depresí prospívali, když si četli knihu Cítit se dobře, jež provádí čtenáře procesem v souladu s kognitivně-behaviorální terapií (KBT). Při tomto procesu čtenáři identifikují negativní myšlenky, posuzují jejich zkreslení a na základě toho je nahrazují logičtějšími, reálně podloženými myšlenkami. Účastníci studie ve skupině s biblioterapií dosáhli stejného zlepšení nálady jako členové jiné skupiny, kteří obdrželi obvyklou péči včetně předpisů na antidepresiva.

Čtenáři knih o seberozvoji mohou maximalizovat jejich přínos pro duševní zdraví tím, že budou požadovat alespoň nějaký důkaz o tom, že zvolené knihy splní své sliby.

Ve studii na univerzitě v Glasgow z roku 2013 byli depresivní jedinci, kteří používali pracovní sešity Chrise Williama pro překonání deprese, porovnáni s osobami, kterým byla poskytnuta standardní léčba deprese zahrnující monitorování, antidepresiva a doporučení k psychologovi. Členové skupiny s biblioterapií zaznamenali po čtyřech měsících od začátku studie o několik bodů méně na Beckově stupnici pro hodnocení deprese než členové skupiny se standardní péčí.

Norcross podporuje myšlenku, že správné knihy o seberozvoji mohou posloužit některým pacientům lépe než antidepresiva nebo jiná psychoaktivní léčiva, navíc bez běžných vedlejších účinků jako je otupělost, nespavost a sexuální dysfunkce. „Antidepresiva se předepisují nadměrně. To platí zvláště pro mírné poruchy, které se dají řešit pomocí seberozvoje,“ říká. „Podporujeme pečující přístup sama k sobě. Začíná se u nejlevnějších, nejdostupnějších materiálů.

Norcross si je dobře vědom toho, že zavedené principy seberozvoje jsou hodně podobné patentovému farmaceutickému průmyslu pozdních let 19. stol. Tento obor je plný produktů slibujících osobní transformaci, ale jen málo z nich má prokázanou účinnost. Měly by být knihy o seberozvoji podrobeny standardnímu vědeckému procesu dokazování? Norcross si myslí, že ano: „Měla by tu asi být určitá regulace. Jsem jeden z těch lidí, kteří věří, že je zde potřeba ekvivalentu FDA [US Food and Drug Administration].

Norcross si uvědomuje, že očekávat klinické studie pro knihy o seberozvoji je jen zbožným přáním, a tak vyvinul méně náročný způsob, jak zhodnotit jejich podstatu. Zkoumal skupinu více než 2 500 psychologů a požádal je, aby zhodnotili účinnost titulů, které jejich klienti vyzkoušeli. Kniha Cítit se dobře se objevila na vrcholu s průměrným skóre 1,51 na stupnici od -2 (nejhorší) do 2 (nejlepší). Hrstka autobiografií včetně knihy Wiliama Styrona Viditelná temnota (1990) či An Unquiet Mind (1995) od spisovatelky Kay Jamison dosáhly skoro stejně dobrého hodnocení. Důvodem může být fakt, že nastiňují konkrétní strategie, jak problémy zvládat a zároveň dodávají lidem zasaženým poruchou nálady pocit, že nejsou sami.

Poté, co Norcross provedl svůj výzkum, nechal britský National Health Service biblioterapii reálně otestovat. Prostřednictvím programu s názvem Reading Well Books on Prescription si pacienti s mírnou až střední depresí půjčují knihy jako je Burnsův The Feeling Good Handbook (1990) nebo kniha Franka Tallise How to Stop Worrying (1990) na předpis od lékaře. Všechny knihy v programu byly schváleny zdravotnickými úřady, mají tedy podložený přínos a program má dobré recenze od čtenářů. V jednom průzkumu z regionu Warwickshire tři ze čtyř respondentů ‚silně souhlasí‘ s tvrzením, že program zlepšil jejich stav.

Norcrossův výzkum a výsledky programu Books on Prescription naznačují, že čtenáři s předsudky proti knihám o seberozvoji mohou maximalizovat jejich přínos pro duševní zdraví tím, že budou požadovat alespoň nějaký důkaz o tom, že zvolené knihy splní své sliby. Odborníci například mohou potvrdit, že kniha obsahuje platné zásady, že autor v klíčových bodech cituje recenzované studie nebo že kniha prokazatelně pomohla významnému množství lidí. (V Norcrossových studiích nebyla zjištěna korelace mezi popularitou knih a jejich efektivností. Proto varuje před povrchními kritérii jako prodejní čísla a podpora od celebrit.) Biblioterapii je asi nejlepší provádět pod vedením vyškoleného terapeuta. Tedy někoho, kdo čtenáři pomůže posoudit, jak dobře přístup funguje, nabídne rady, jak uvést zmíněné zásady do praxe nebo, pokud je to vhodné, doporučí silnější léčbu.

Když nekonečně hloubáme nad tituly o seberozvoji, pátráme po něčem hlubším – chceme vnést do svých upachtěných životů novou strukturu a smysl.

Jakmile konkrétní kniha splňuje základní kritéria účinnosti, konečné rozhodnutí je závislé na individuálním cítění jednotlivců. Empirický posun seberozvoje je přínosem: čtenáři mohou nyní pokračovat s větší jistotou, že konečné výsledky budou stát za vloženou námahu. Na základě tohoto posunu ale také vzniká mnoho knih, které si kladou za cíl pomoci čtenářům řešit specifické, jasně vymezené problémy (deprese, pesimismus, vztahový konflikt, sociální fobie), spíše než nabízet širší poznatky o tom, jak žít. Před několika desítkami let, kdy vzdělaní lidé považovali psychoterapii za základní nástroj pro vybudování naplněné existence, bylo jen přirozené, že knihy o seberozvoji od autorů jako Harris a Peck sledovaly ducha doby a vedly lidi k dosažení hluboce zakořeněné životní spokojenosti. Té, kterou Aristoteles nazýval eudaimonia. Dnešní léčba má tendenci se více zaměřovat na léčení dobře definované duševní patologie a mnoho současné literatury o seberozvoji tudíž tuto tendenci zrcadlí.

Přes všechny zmíněné změny v intelektuálním diskurzu zůstává naše touha po eudaimonii stejně silná jako dříve. Norcross ve svých spisech přiřazuje hnutí seberozvoje „lidské snaze porozumět a zvítězit nad poruchami chování.“ Mnoha čtenářům by se však tento popis zdál neúplný. Když nekonečně hloubáme nad tituly o seberozvoji, většina z nás nechce řešit problémy jeden po druhém jako při odškrtávání úkolů ze seznamu. Pátráme po něčem hlubším – chceme vnést do svých upachtěných životů novou strukturu a smysl.

Z tohoto důvodu si psycholožka Susan Krauss Whitbourne z University of Massachusetts myslí, že je důležité přistupovat ke každému titulu seberozvoje se subjektivní pozorností. Sledovat, zda s námi jeho obsah rezonuje na hluboké úrovni. „Chcete si odpovědět na následující: Je to něco, co bude fungovat? Co z toho se dotýká mě osobně?“ Whitbourne se domnívá, že je to pocit spojení s knihou, co umožňuje čtenáři navazovat terapeutické spojenectví s autorem a zvyšuje šance, že literární setkání myslí vyvolá skutečné změny.

Poté, co jsem se sama ponořila do knih o seberozvoji se silným empirickým základem, mohu potvrdit, že jejich výhody jsou skutečné. Jsem přesvědčená, že Cítit se dobře mi díky dobře prověřeným postupům v boji proti negativnímu myšlení pomohl dostat se ven z neústupného záchvatu deprese. Jako člověk náchylný k sestupu po spirálách temných myšlenek, jsem také těžila z rad Burnsova kolegy, psychiatra Aarona Becka, který doporučuje, aby si člověk každý den dysfunkční myšlenky zaznamenával. Zapisování vlastních přehnaných myšlenek, identifikace obsažených chyb a jejich vyvracení logičtějšími myšlenkami mi pomohly udržet nad svými problémy perspektivu. Náročná myšlenková cvičení znovu posílila přelomovou pravdu – nemusela jsem nekriticky důvěřovat všemu, co mi můj občas přehřátý mozek říkal. Věřím, že mi můj terapeutický kurz inspirovaný knihami, pomohl stejně jako sezení s psychologem.

Pokud se i přesto setkám s další krizí duše, neobyčejně praktická kniha Cítit se dobře nebude jedinou, po které sáhnu. Mohla bych si vybrat také Nevyšlapanou cestou s časem prověřenou moudrostí o hledání smyslu v potížích. Nebo otevřít knihu Viditelná temnota – nezapomenutelné svědectví spisovatele, který našel cestu zpět ze svého osobního pekla. Pokud jde o dosažení eudaimonia, všichni jsme osamělí, tápající kosmonauti na cestě. Literatura, jejímuž vedení se svěříme, by měla poskytovat prověřené a důvěryhodné rady. Ale měla by také, jak napsal Franz Kafka, být „sekerou pro zamrzlé moře v nás“, vtloukající nám způsoby, které nás probudí k mimořádnému.

Elizabeth Svoboda píše o různorodých tématech, od kreacionistických hodin biologie vyučovaných na Galapágách po souvislosti mezi utrpením a obětavostí. Žije v San José v Kalifornii a je autorkou knihy What makes a hero? (2013).

Z anglického originálu Saved by the book přeložila Zlata Straková.

Vložit komentář