29. Úno 2016 · Inspirace

Univerzita zítřka: Jak budou vypadat vysoké školy budoucnosti?

Původní článek napsal Mat Cusick.

Original English text written by Mat Cusick.

Minulý rok Stanfordští studenti a celá fakulta cestovali do budoucnosti.

Během jednoho roku formovali na Stanfordském Hasso Platner Institute of Design – známého spíše jako d.school – vize Stanfordu 2025 představujíce si radikální změny ve struktuře i funkci vyššího vzdělávání.

„Dnešní generace studentů je sice neuvěřitelně dobře zorganizovaná, ale zároveň vstupuje do stále nejasnějšího světa,“ vysvětlovala ředitelka Stanfordské d.school Sarah Stein Greenberg na Design konferenci WIRED. „Musíme učit naše studenty nejen tomu, aby se mohli stát vůdci společnosti, ale také tomu, aby vynalézavě, odvážně a co nejvytrvaleji řešili její problémy.“

Průzkum d.school nakonec vykrystalizoval ve čtyři hlavní designové provokace, které přetvořily vizi toho, jak by mohla vysokoškolská zkušenost v budoucnu vypadat:

  1. Volitelné smyčky: Škola nabízí série „smyček“, tedy různě propojených vzdělávacích příležitostí rozložených až do šesti let, na rozdíl od současných pevně daných čtyřletých diplomů. (Na anglosaských univerzitách je bakalářské studium čtyřleté – pozn. překl.)
  2. Tempo udávají studenti: Studenti postupují skrz individuální vzdělávací fáze, které se liší délkou. Studenti přitom nejsou limitováni délkou semestru, jakožto jednotkou času.
  3. Změna osy: Studijní plán – ale i kampus – je založen na dovednostech, které mohou být užitečné v různých kontextech; přesahují tradiční akademické obory.
  4. Účelové učení: Studenti soustřeďují své učení spíše než kolem typické specializace kolem deklarované osobní „mise“.

Přestože designový experiment byl konstruován jako vize budoucnosti, byl také jasně inspirován současnými trendy, které jsou podněcovány moderní technologickou i sociální změnou a zakotveny v pracích odborníků na vzdělávání a sociálních filozofů.

Když Stanfordská d.school prezentovala Stanford 2025, citovala například pracovní statistiky z „Častá změna práce je už pro miléniovou generaci naprosto normální“, která uvádí, že „dnešní průměrný zaměstnanec zůstává v každé své práci 4,4 roky, ale očekávaná délka zaměstnání nejmladší pracovní síly je asi jen polovina této doby“. V souladu s těmito trendy všechny hlavní koncepty Stanfordu 2025 zdůrazňují osobní flexibilitu a důležitost toho, co a kdy se vlastně učit – charakteristiky vyučování ideálně přejaté do dnešního moderního světa práce.

Nekonečně proměnlivá generace a „Novodobý úspěch“

Narůstající nejistota, pomíjivost, přizpůsobivost moderní práce a zrychlující se změny se staly určujícími charakteristikami 21. století. Jak napsal Al Gore v „The Future: Six Drivers of Global Change“ žijeme v „nové době hyper-změny,“ která „nás teď táhne s sebou nepředstavitelnou silou vstříc stále novým technologicky upraveným skutečnostem, které se často jeví, slovy Arthura C. Clarka, nerozlišitelné od kouzel“.

A tak se tradiční univerzita, s údajným cílem připravovat mladé lidi pro tento měnící se svět práce, pochopitelně stala ohniskem zájmu a diskuze o tom jak – nebo zda – se systém chystá reflektovat tyto změny. „Lidé se snaží přijít na to, jak vzdělávat naše děti tak, aby mohly zaujmout svá místa v ekonomikách 21. století,“ poznamenal vzdělávací konzultant Ken Robinson ve svém jedinečném proslovu z r. 2010, „Changing Education Paradigms“, který pronesl v Královské společnosti umění, řemesel a obchodu (angl. Royal Society of Arts). „Jak to máme udělat, když nemůžeme určit, jak bude ekonomika vypadat na konci příštího týdne?“ Změna paradigmatu, kterou Robinson navrhl, stejně jako vize Stanfordu 2025, volala po flexibilnějším, individuálnějším, kreativnějším a více kooperativním přístupu, namísto současné mentality „výrobní linky“ a standardizovaného vzdělávání.

V roce 2012 Společnost Fast zveřejnila vnější rys moderní pracovní reality, která je charakterizovaná „různými úkoly. Třeba i velmi krátkými, se stálým tlakem na učení se novým věcem a přizpůsobování se novým pracovním situacím a s nulovou zárukou, že zůstanete v jednom odvětví.“ Tím zároveň pojmenovala novou generaci, ve které jsou jedinci dostatečně přizpůsobiví na to, aby mohli čelit těmto změnám: „Nekonečně proměnlivá generace“ (orig. Generation Flux). Jak vysvětlil šéfredaktor, tato přezdívka se týká „spíše psychologického než demografického rozlišení: To, co definuje Nekonečně proměnlivou generaci je myšlení osob, které přijímají nejistotu, tolerují – a dokonce si užívají – přeorientovávání kariér, obchodních modelů a předpokladů“.

V podobném duchu sleduje nedávný článek Magazínu New York Times „The Creative Apokalypse That Wasn’t“ (Tvůrčí apokalypsa, která nenastala) hlavní rysy nových forem tvůrčího úspěchu v dnešní internetové době; tyto rysy se projevily během úpadku tradičních institucionálních dozorců, jako jsou nahrávací společnosti, nakladatelství či noviny. Podle článku je tento „Novodobý úspěch“ (orig. „The New Making It“) spojený přesně s tím uvažováním, jaké náleží „Nekonečně proměnlivé generaci“, která dokáže vynalézat a vydělávat na nových pozicích, trzích a způsobech výroby. „Tyto nové kariéry – spolupráce na soundtracku pro indie-film s hudebníkem přes celý Atlantik, nahrávání hudebního videa, které jste právě natočili na svůj smartphone na YouTube – to vše vyžaduje podnikavou energii, kterou někteří tvůrci mohou postrádat,“ píše Steven Johnson, který se často věnuje moderním inovacím. „Nové prostředí může dobře sedět zejména umělcům, kteří jsou zběhlí v objevování nových kariérních cest, spíše než úzkoprse orientovaní na své řemeslo.“ Taková schopnost inovovat, zdá se, je něco, co vysoké školy musejí vyvinout u svých studentů, pokud chtějí splnit svoje poslání a připravit je tak, aby uspěli v 21. století.

Nové změny, nekonečná známá proměnlivost

Navzdory zdánlivé novotě všech těchto změn, moderní hloubání nad naší neustále proměnlivou společností je překvapivě povědomé. „Je to změna, kontinuální změna, nevyhnutelná změna, ta je dominantním faktorem v dnešní společnosti,“ napsal Isaac Asimov v r. 1978. „Žádné rozumné rozhodnutí nemůže být učiněno, aniž bychom vzali v úvahu nejen svět takový, jaký je dnes, nýbrž také svět takový, jaký bude.“

O sto třicet let dříve, Karl Marx slavně napsal v „Komunistickém manifestu“, že moderní buržoazní společnost byla definována „neustálými převraty ve výrobních nástrojích, tím v celé výrobě, a tím i ustavičnými otřesy všech společenských vztahů“. V roce 1970 Alvin Toffler definoval nový termín „budoucí šok“, jako zkušenost těch, kteří vnímají jako „stále více bolestivé udržet krok s nepřetržitou změnou, která charakterizuje naši dobu“, a říkal, že: „V dnešní době jsme vypustili zcela novou sociální sílu – proud změn, který je tak rychlý, že to ovlivňuje naše vnímání času, převrací tempo denního života, a ovlivňuje způsob, jakým ‚vnímáme‘ svět kolem nás.“ Následujícího roku Donald Schön poznamenal v „Beyond the Stable State“, že „naše společnost a všechny její instituce jsou v neustálém procesu přeměny. Nemůžeme ani očekávat, že by nové stabilní státy vydržely po dobu našeho vlastního života“.

Učení se a přeučování se

Pochopitelně, tito proroci hyper-změn volali po posunu ve vzdělání, což mělo být klíčové v postoji k neustále se měnící budoucnosti. „Tím, že naučíme studenty se učit, odnaučit, a přeučit, můžeme dát vzdělávání novou mocnou dimenzi,“ napsal Toffler v „Budoucím šoku“. O rok dříve, učitel a kulturní kritik Neil Postman napsal v „Teaching as a Subversive Activity“ („Vyučování jako podvratná aktivita“), že „přežití v rychle se měnícím prostředí závisí téměř úplně na schopnosti identifikovat, které ze starých konceptů jsou podstatné…(a) schopnosti skupiny odnaučit se… nepodstatné koncepty jako podmínku toho něco se znovu učit“.

Donald Schön navrhoval, že tento přístup by měl být zakomponován do společenských institucí. „Musíme být schopni nejen přeměnit instituce, v reakci na měnící se situace a požadavky, ale i vynalézt a vyvinout instituce, které budou samy „učenlivými systémy“, tedy systémy schopnými provádět svou vlastní neustálou přeměnu,“ uvedl Schön. „Úkolem, který se spolu se ztrátou stabilních států stává nezbytným – jak pro osoby, tak pro instituce, i společnost jako celek – je učit se o učení.“

Systémový vědec Peter Senge zpopularizoval tento nápad ve své knize z r. 1990 „The Fifth Discipline“. Tzv. učící se organizace, kde lidé ustavičně vylepšují svou schopnost dosahovat výsledků, které jsou pro ně doopravdy důležité, kde jsou posilovány nové vynalézavé způsoby myšlení, kde jsou projevovány kolektivní touhy a kde se lidé stále učí vnímat věci jako celek.

Modely budoucnosti

Internet nám nepochybně otevřel nové možnosti učení, poskytl přístup k vzdělávacím nástrojům a zdrojům a posunul model „učebního systému“ blízko na dosah. V roce 2010 Sugata Mitra přednesl populární TED projev o „Vzdělání vedeném dětmi“ (orig. „The Child-Driven Education“), kdy představil svůj výzkum o pozoruhodné schopnosti dětí učit se sami bez jakéhokoli vedení, jednoduše s  přístupem na internet – dokonce i bez tréninku jak používat počítač.

V roce 2013 bylo Mitrovi uděleno ocenění TED za platformu „Build a School in the Cloud“ („Postavte školu v cloudu“), která po celém světě rozšiřuje přístup k tomu, co on nazval „Samosprávné výukové prostředí“, které umožňuje studentům učit se samostatně a od sebe navzájem, nezávisle na institucích.

Zatímco o revolučním potenciálu Masových otevřených online kurzů (angl. zkratka MOOCs) už bylo řečeno hodně – např. o těch nabízených zadarmo největšími univerzitami skrz stránky jako edX či Coursera, tyto kurzy samotné jsou v podstatě jen online kopiemi jejich skutečných předloh, ne radikálně novými způsoby jak přistupovat k vzdělávání. SlideRule nejenže shlukuje různé online kurzy z rozličných stránek, ale také je spojuje do smysluplných „Učebních plánů“ orientovaných na získávání nových dovedností – vytváří učební osnovy, které kombinují online kurzy s dalšími materiály, jako jsou články, YouTube videa a užiteční pdf průvodci. P2PU (Univerzita založená na učení se navzájem – pozn. překl.) umožňuje fungování „Studijních kruhů“ – skupin, které se účastní online výuky společně v knihovnách – ve víře, že „budoucností učení nejsou disruptivní technologie, ale spíše síla lidí společně objevovat“. Degreed umožňuje jednotlivcům sledovat, nahrávat a ohodnocovat veškeré online kurzy – ať už z MOOC, ze článku New York Times, TED projevu nebo z nahrávky. Společným cílem těchto online rozhraní je umožnit učení, které se odehrává mimo vzdělávací instituce a poskytuje individuální flexibilitu a svobodu v tom, kdy a co se učit.

A pak jsou zde organizace, které ve skutečnosti vznikly, aby využily přizpůsobitelnost a spolupráci, které se staly možnými díky digitálním technologiím a účinně nahrazují roli tradičních vysokých škol. Spoluzakladatel PayPalu Peter Thiel tak silně věří v zastaralost vysokých škol, zejména pro inovátory a podnikatele, že založil program Thielova asociace (orig. Thiel Fellowship), které vyplatí nadějným mladým lidem během dvou let 100 000 $ za to, že nebudou chodit do školy – přestože paradoxně Thiel sám navštěvoval Stanfordovu univerzitu a Stanfordskou právní školu, a vrátil se tam v roce 2012 jako lektor kurzu o startupech.

Dale J. Stephens, jeden z původních 24 příjemců stipendia Thielovy asociace, založil UnCollege, která podporuje mimo-školské způsoby, jak vstoupit do profesionálního světa s relevantními schopnostmi a zkušenostmi. UnCollege nabízí program Rok Pauza (orig. Gap Year program), který vychází z běžné evropské praxe dát si rok pauzu mezi střední školou a vysokou – což je způsob, jakým mladí lidé hledají svůj vlastní směr a budují „poznávací schopnosti, sebejistotu a profesionální vlohy, které pak zužitkují v budoucnu“, ať už se rozhodnou jít na vysokou, nebo ne.

The Experience Institut propaguje „holistický přístup k vyššímu vzdělání“ s relativně levným dvanáctiměsíčním programem, který si člověk sám navrhne a je orientován na skutečné potřeby. „Skrz učení, samostatné projekty, setkávání a coaching, vytváříme prostor v rámci vyššího vzdělávání, který jedincům pomáhá budovat tvůrčí důvěru a přesvědčivé portfolio.“ Valné shromáždění, které se soustředí na kurzy budování schopností v designu, obchodu a technologii, úspěšně učí studenty rozjíždět kariéry v těchto oborech, někdy po ne víc než pouze 8–12 týdnech celodenních kurzů.

Takovéto modely by klidně mohly být pro vysoké vzdělávání „disruptivní inovací“ – abychom použili termín prosazovaný profesorem Harvardské Business School Claytonem Christensenem v jeho knize z roku 1997 „Inovátorovo Dilema“, která popisuje fenomén otřesů trhu kvůli novým technologiím. Christonsonova teorie tržní změny tak, jak je předkládaná v knize nedávno utrpěla v New Yorkeru kritiku od kolegy z Harvardské univerzity profesora Jilla Lepora kvůli své historické metodologii a zároveň byla otřesena obchodní tvrzení této teorie v případové studii publikované v MIT Sloan Management Review. Přesto se širší knižní téma odráží v kultuře na počátku 21. století, protože dalo jméno – „disrupce“ – sociální a ekonomické realitě, která se najednou zdála samozřejmá a přehlížená. Jakákoli instituce, která je příliš zaujatá minulými metodami a úspěchy, nebo v podstatě i těmi přítomnými, bude smetena přicházející vlnou změn. Budoucnost je nekonečně proměnlivá a my na to musíme být připraveni, jinak budeme čelit neúspěchu.

Budou se vysoké školy v příštích deseti letech nějak zásadně proměňovat podle trendů a vize Stanfordu 2025 nebo si zachovají svou tradiční podobu, zatímco nové alternativy se budou rozvíjet takovým způsobem, až je vystrnadí? Možná je příliš brzy na to soudit. Budoucnost univerzit je neznámá a ještě více než kdy dřív bude udávána rozhodováním samotných studentů.

Z anglického originálu Tomorrowland University: What Will the College of the Future Look Like? přeložila Nikola Motanová.

Share Button

Články