[Původní článek napsala Tessa Cooper. Original English text written by Tessa Cooper.]

Společnosti jako Penguin a Ernst & Young oznámily, že už po uchazečích o práci nepožadují titul. Bylo na čase, říká Tessa Cooper.

Skončila jsem školu v roce 2009, rok před tím, než se výrazně zdražilo školné. V posledním ročníku se zdálo, že vybrat si univerzitu, je úplně největší životní rozhodnutí. A když jsem své učitelce řekla, že na univerzitu nepůjdu, přestala se mnou mluvit. Jednak jsem ji už nezajímala, protože nenaplním cíle školy, jednak asi sama nevěděla, co mi poradit jako další kariérní krok.

Když jsem začala hledat práci, u každé vstupní pozice byl podmínkou titul. Připadala jsem si neschopně a přišlo mi, že jsem udělala obrovskou chybu. Jak bych mohla získat práci, když mi ani nedají šanci poslat životopis? Máma mi říkala, ať si minimálních požadavků nevšímám a přihlásím se stejně. I když jsem si celkem jistá, že většina firem můj životopis prostě hodila do koše, já jsem se začala učit, jak uzpůsobit svůj motivační dopis tak, aby si mě všimli. Udělala jsem si průzkum společností, pro které bych chtěla pracovat, našla e-mailové adresy lidí, se kterými bych chtěla pracovat, a kontaktovala je přímo.

Jak mě ignorovali a předem diskriminovali, získávala jsem více odhodlání, které je podle mě zodpovědné za můj kariérní úspěch. Přesto mělo na mnoho lidí opačný účinek, což je důvod, proč plně podporuji společnosti jako Penguin a Ernest & Young, které vymazaly titul ze svých požadavků.

Dostat se do práce byla jen první překážka. I když už jsem našla první zaměstnání, setkávala jsem se denně s otázkami, jako kam jsem chodila na univerzitu nebo co je můj obor. Nejčastější reakce, když jsem řekla, že žádný titul nemám, bylo čiré zmatení. V některých případech se na mě začali dívat jako na méně inteligentní a jeden ředitel mi dokonce řekl, že to daleko nedotáhnu, protože bez titulu mě budou brát méně vážně.

„Ředitel mi řekl, že bez titulu nebudu brána vážně.“

18982471158_03234d8f8c

Ale naštěstí jsem průběžně měla mnoho chápavých mentorů. Na začátku kariéry jsem se naučila, jak se dostat k lidem, ke kterým vzhlížím – pozvat je na kávu nebo na oběd, poslechnout si jejich cestu k úspěchu a zjistit, jestli pro mě mají nějakou radu. Vybudování těchto vztahů bylo to nejdůležitější, co jsem v rané kariéře udělala. Síť lidí, kterou jsem si kolem sebe vytvořila, mi ukázala potenciální možnosti. Ti lidé ve mně našli schopnosti, o kterých jsem já nevěděla, a podpořili mě, abych se nebála a šla do rizika.

Lidé mi začali věřit a já skočila po každé další příležitosti dostat více zodpovědnosti. Než mi bylo dvacet jedna, řídila jsem tým a starala se o více než padesát klientů. Ten objem lidí, se kterými jsem musela denně komunikovat, zlepšil mou schopnost přesvědčivě podávat argumenty, další nedocenitelnou dovednost pro mou kariéru. Můj tehdejší manažer mě podporoval, abych co nejvíce četla. Měl pravidlo střídání fikce a literatury faktu a já toto pravidlo stále dodržuji. Hodně číst mi pomohlo rozšířit slovní zásobu, všeobecné znalosti, pochopení světa a kreativitu.

Kariéru buduji už šest let a pracovala jsem v Guardian Comic Relief a nyní ve FutureLearn, společnosti, jejíž misí je „být průkopníkem nejlepšího zážitku se sociálním učením pro všechny, kdekoliv.“ Také jsem začala sérii příspěvků a událostí na blogu, které mají pomoci mladým lidem rozjet kariéru. A před pár měsíci jsem se rozhodla jít studovat magisterský obor.

Nestuduji, protože bych to potřebovala pro kariéru, studuji, protože konečně cítím, že můžu a chci. Pro mě je klíčem ke šťastné kariéře dělat vlastní rozhodnutí a dělat věci, co sami chcete – i když nejsou hned na ráně.

Z anglického originálu I chose not to go to university – it was the best career decision I ever made přeložila Lucie Lotková.

Vložit komentář