Na své 20. narozeniny jsem se opil a vyčůral jsem se na trávník nějaké staré dámy. Viděl mě policajt a zastavil mě. Naštěstí jsem se z toho ten večer vymluvil a nemusel jsem strávit noc ve vězení.

Už z dřívějška jsem měl policejní záznam, ale on se ani neobtěžoval si to ověřit. Moje dvacáté narozeniny začaly průšvihem.

V té době jsem neměl žádné plány. Zrovna jsem vypadl z hudební školy a ostříhal si své dlouhé zacuchané vlasy. Chtěl jsem se odstěhovat z Texasu, ale nevěděl jsem kam, ani jak.

Občas jsem poučoval lidi o duchovních aspektech vědomí, měl jsem řadu nedotažených myšlenek o teorii relativity a o tom, zda vesmír skutečně existuje, či nikoliv.

Byl jsem chytrý, odvážný, arogantní a hrozně otravný.

Photo Credit: Robert S. Donovan via Compfight cc

Napsal Mark Manson.

Za tři dny mi bude 30. Budu v Las Vegas a pravděpodobně úplně mimo, až k tomu dojde. Ale s radostí můžu říct, že jsem mnohem více zodpovědný a mnohem méně namyšlený.

Za těch 10 let jsem se hodně změnil. Už nemočím na cizí trávníky a taky už nemám problémy se zákonem.

Začal jsem podnikat, několikrát jsem procestoval svět a podařilo se mi prosadit se jako spisovatel – něco, co jsem nemohl nikdy předvídat.

V naší společnosti je jednoduché zapomenout, že většina změn odehrávajících se v našem životě se neobjeví jako jedna určitá událost v určitý okamžik.

Jde spíše o delší evoluci, o níž ani nevíme, že probíhá. Asi se těžko probudíme jednoho dne a pocítíme v sobě divoké změny, které nám obrátí život vzhůru nohama.

Ne, naše identita se pomalu posouvá, jako se sune písek v moři, pomalu se proměňuje v nové tvary a formy postupně s tím, jak plyne čas.

Těchto dramatických změn si můžeme všimnout, jen když se podíváme zpět do minulosti. Když mi bylo 20, bylo to jistě velmi dramatické. Zde je pár věcí, které jsem se naučil:

 

1. Prohrávejte brzy a často. Čas je vaší největší výhodou.

Když jste mladí, vaší největší výhodou není váš talent, vaše nápady nebo zkušenosti, je to váš čas. Ten vám dává možnost riskovat a také dělat velké chyby.

Nechat všeho a cestovat po celém světě 6 let, založit firmu, abyste mohli rozjet projekt, který jste s kamarády vymysleli, když jste jednou večer nebyli úplně při smyslech, nebo se jen tak sebrat se všemi (čtyřmi) svými příbuznými a přestěhovat se do jiného města jen proto, že chcete pracovat a bydlet se svým bratrancem – tohle vše vám může projít, jen když jste mladí, když nemáte co ztratit.

Rozdíl mezi člověkem, kterému je 22, je zadlužený a nemá žádné pracovní zkušenosti, a člověkem, kterému je 25, je zadlužený a nemá skoro žádné pracovní zkušenosti, je z dlouhodobého hlediska v podstatě zanedbatelný.

Je velice pravděpodobné, že zatím nejste spoutáni všemi těmi finančními povinnostmi, které přichází s pozdějším věkem: hypotéka, leasing, školka pro děti, životní pojištění atd.

Tohle je právě ten moment, kdy nemůžete příliš ztratit, když budete riskovat, takže do toho jděte.

Jsou to takové ty katastrofální omyly těchto let – bláznivý románek s tchajwanskou tanečnicí, kvůli které si máma rvala vlasy, nebo začátek podnikání s nějakým chlápkem, jenž vás přemluvil ve Starbucks, které se pak ukázalo být podvodem – toto jsou omyly, které vám pomůžou v dalším životě. Jsou to ta nejlepší ponaučení. Učte se.

 

2. Nelze si vynutit přátelství.

Jsou dva typy přátel: pokud odjedete na delší dobu pryč, tak jsou kamarádi, u kterých si říkáte, že se nic nezměnilo, a potom tu jsou ti druzí, u kterých byste řekli, že se změnilo úplně všechno.

Většinu času za posledních 5 let jsem strávil v různých zemích. To bohužel znamená, že jsem za sebou zanechal mnoho přátel na mnoha místech.

Během toho jsem si uvědomil, že přátelství si nelze vynutit. Buď to mezi vámi je, nebo není, ať už je „to“ cokoliv, je to tak pomíjivé a kouzelné, že ani jeden z vás to nedokáže pojmenovat. Oba to prostě víte.

Ještě jedna věc, na kterou jsem přišel, je, že můžete těžko předvídat, který z přátel s vámi zůstane a který ne. Odjel jsem z Bostonu na podzim 2009 a vrátil jsem se o 8 měsíců později, abych tam strávil léto 2010.

Hodně lidí, se kterými jsem si byl tenkrát velmi blízký se ani neobtěžovalo mi zavolat, když jsem se vrátil. Avšak někteří jiní, se kterými jsem se tolik nebavil, se pomalu začali stávat mými nejbližšími.

Není to o tom, že by někdo z těchto lidí byl špatným člověkem, nebo špatným kamarádem. Není to ničí chyba. Takový je prostě život.

 

3. Nemáte dosáhnout všech svých cílů.

Strávíte první dvě desetiletí svého života ve škole, abyste měli intenzivní výsledky úplně ve všem. Udělejte X, Y nebo Z. Když se vám to podaří, jste skvělí. Když ne, selhali jste.

Ve svých 20 jsem si ale uvědomil, že život tahle vlastně nefunguje. Jasně, je dobré mít nějaké cíle, abyste měli něco, čeho chcete dosáhnout, ale objevil jsem, že to není až tak důležité.

Když mi bylo 24, sepsal jsem si seznam cílů, kterých chci dosáhnout do svých 30. Byly to velmi ambiciózní cíle a bral jsem je velice vážně. Alespoň prvních pár let.

Dodneška jsem dosáhl asi 1/3 z nich. V další třetině jsem udělal značný pokrok a poslední třetiny jsem se v podstatě ani nedotkl.

Jsem za ně ale velice vděčný. Jak jsem dospíval, uvědomoval jsem si, že některé z těch cílů jsou věci, které jsem ve skutečnosti ani nechtěl, a sepsání těchto cílů mi pomohlo uvědomit si, co pro mě v životě není důležité. Některých cílů jsem ještě nedosáhl, ale posledních šest let na tom pracuji a už jen to mě naplňuje a učí a přináší uspokojení.

Jsem přesvědčen, že smyslem stanovování cílů je z 80% zvednout nás z gauče a z 20% nastavit libovolnou laťku. Každá snaha i každé selhání se počítá, protože právě z chyb, které děláme, se učíme nejvíce.

 

4. Nikdo vlastně neví, co sakra dělá.

Na středních a vysokých školách je kladen velký důraz na to, aby žáci věděli, co udělají se svým životem. Všechno začíná výběrem vysoké školy, pokračuje kariérou a první pracovní pozicí.

Potom už máte jasnou pěšinku, po níž byste měli kráčet za svým cílem. Dalším bodem je manželství a děti.

Když se stane, že si v nějakém bodě uvědomíte, že vlastně nevíte, co děláte, nutí vás to cítit se, jako byste si zničili celý život a byli jste odsouzeni k živoření a popíjení vodky na lavičce v parku v osm ráno.

Ale pravdou je, že skoro nikdo ve svých 20 letech neví, co dělá, a ani v pozdějším věku to není jasné. Všichni jen pracují podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.

Z tuctů lidí, se kterými jsem se bavil na střední a vysoké škole (a bavením myslím otravování na Facebooku), mě nenapadají více než snad dva lidé, kteří by, když jim bylo 20, alespoň jednou nezměnili práci, kariéru, obor, rodinu, sexuální orientaci nebo svého oblíbeného superhrdinu. Například jeden z mých kamarádů, když mu bylo 23, úspěšně podnikal ve svém oboru.

Začal velice dobře, byl v tom fakt skvělý a vydělával dobré peníze. Minulý rok, v 28 letech, s tím skončil. Jiný kamarád odešel z námořnictva, aby prodával surfařské potřeby a udělal si vysokoškolský titul. Jiná kamarádka se jednoho dne prostě sebrala a začala kariéru v Hong Kongu. Další kamarád přestal pracovat jako environmentální vědec a dneska je z něho DJ.

Málokdy jsem měl tušení, co dělám. V jednom kuse dostávám emaily od lidí, kteří chtějí vědět, jak jsem vybudoval svůj byznys, kdy jsem se rozhodl, že budu spisovatel, co byl můj původní obchodní plán. Pravda je, že jsem tyto věci nikdy nevěděl. Prostě se staly.

Všímal jsem si příležitostí a prostě jsem se jich chytl. Většina z těchto příležitostí skončila špatně. Ale byl jsem mladý a tato selhání jsem si mohl dovolit. Nakonec jsem měl dost štěstí na to, abych se dopracoval k tomu, co mě opravdu baví a co umím.

 

5. Většina lidí na světě chce vlastně to samé.

Když se na to podívám zpětně, období mých dvacátých roků bylo docela veselé. Začal jsem podnikat v bizarním odvětví, což mě zavedlo na několik zajímavých míst a poznal jsem díky tomu zajímavé lidi.

Procestoval jsem celý svět, ve více než 50 zemích jsem strávil nějaký čas. Naučil jsem se několik jazyků a setkal se s bohatými a slavnými, chudými a utlačovanými – s lidmi z prvního i třetího světa.

Zjistil jsem, že pokud se podíváte z širší perspektivy, lidé jsou v podstatě stejní. Všichni se většinu času staráme o jídlo, peníze, práci a rodinu – i ti, kteří jsou bohatí a mají co jíst.

Každý chce vypadat v pohodě a cítit se důležitě – i ti, kteří jsou v pohodě a důležití. Všichni jsou hrdí na to, odkud pocházejí. Každý má nějaké nejistoty a slabosti, které ho trápí, bez ohledu na to, jak úspěšný je.

Každý má strach z neúspěchu a z toho, že bude vypadat hloupě. Každý miluje svou rodinu a své přátele a zároveň jsou to právě oni, kteří ho nejvíce štvou.

Lidé jsou v podstatě stejní. Lišíme se pouze v detailech. Vlast od vlasti. Zkorumpovaná vláda od zkorumpované vlády. Náboženství od náboženství. Společnost od společnosti.

Většina odlišností, kterým přikládáme tak velkou váhu, jsou způsobena historickými a geografickými faktory. Jsou povrchní –  jen takové různé příchutě kultur v jednom velkém balení bonbónů celého lidstva.

Naučil jsem se soudit lidi ne podle toho, kým jsou, ale podle toho, co dělají. Jedni z těch nejhodnějších a nejlaskavějších lidí, které jsem potkal, byli lidé, kteří ke mně vůbec takoví být nemuseli.

A ti největší blbci, které jsem potkal, neměli vůbec žádný důvod se ke mně takto chovat. Svět je tvořen všemi druhy.

A nevíte, s kým máte tu čest, dokud s tou osobou nestrávíte dostatečný čas, abyste poznali, co dělá. Ne, jak vypadá, odkud pochází, jakého je pohlaví nebo cokoliv jiného.

 

6. Svět se o vás nezajímá.

Myšlenka na první pohled děsivá – nikdo se o mě nezajímá?! – se stane velice osvobozující, když pochopíte její skutečný význam. Jak uvedl David Foster Wallace: „Přestanete se strachovat, co si o vás ostatní myslí, když si uvědomíte, jak zřídka na vás opravdu myslí.“

Vy, já a všechno co děláme, bude jednou zapomenuto. Jako bychom nikdy neexistovali, i když jsme existovali. Nikoho to nebude zajímat. Stejně jako právě teď, skoro nikoho doopravdy nezajímá, co říkáte nebo co děláte se svým životem.

A to je vlastně opravdu skvělá zpráva: znamená to, že vám může projít hromada hloupostí a lidé zapomenou a odpustí vám. Neexistuje jediný důvod, proč byste neměli být tím, kým chcete. Nepříjemnosti způsobené odhalením vašeho vlastního já budou pomíjivé, zato z nově odhalených výhod budete čerpat dlouhodobě.

 

7. Dnešní média jsou plná extrémů, zachovejte klid.

Můj život se okamžitě zlepšil o 542 %, když jsem si uvědomil, že 5 % informací, které jsou nám překládány na internetu, jsou převážně extrémní pohledy a názory a 90 % informací je z života běžných lidí.

Kdybyste četli jen těch 5 %, mohli byste si klidně začít myslet, že 3. světová válka je nevyhnutelná, že nadnárodní korporace řídí svět, všichni muži jsou sexuální násilníci (nebo se alespoň podílí na znásilňování), všechny ženy lžou a jsou zlatokopky, že bílí lidé jsou oběti rasismu, že o Vánocích bude válka, že všichni chudí lidé jsou líní a jenom ničí vládu atd.

Někdy je dobré uchýlit se k těm 90 % a připomenout si: život je prostý, lidé jsou dobří a propasti, které vypadají, jako by nás chtěly rozdělit, jsou často jen malé praskliny.

 

8. Malé věci jsou mnohem důležitější než velké věci.

Pamatuji si, že jsem četl rozhovor s Dustinem Moskovitzem, spoluzakladatelem Facebooku a spolubydlícím Marka Zuckerberga. Reportér se zeptal Dustina, jaké to je být součástí Facebookového „úspěchu přes noc“. On odpověděl něco jako: „Jestli si pod úspěchem přes noc představujete šest let nepřetržitého pracování a programování po nocích, pak to bylo velmi únavné a stresující“.

Máme tendenci se domnívat, že věci se prostě jen tak stanou. Jako nestranní pozorovatelé vidíme jen výsledky a ne celý proces (a všechny zádrhely), který vedl k vytvoření daného výsledku.

Mám za to, že v mládí se domníváme, že musíme udělat jednu velkou věc, která změní celý svět. Chceme veliké věci, protože si ještě neuvědomujeme – jsme ještě příliš mladí –, že tyto veliké věci se skládají ze stovek a tisíců malých věcí, které děláme každý den, tiše a bez okolků.

Vítejte ve světě.

 

9. Svět není děsivé místo, které vám chce ublížit.

Tohle se říká pořád, ale je to v podstatě pravda. Navštívil jsem mnoho nebezpečných zákoutí a míst ve Spojených státech i mimo ně.

A většina lidí, když jim dáte příležitost, jsou velice milí a nápomocní.

Jestli můžu všem dvacetiletým dát jednu praktickou radu, tak to bude tato: najděte si způsob, jak můžete cestovat, a pokud se cítíte sami nebo ztracení, poraďte se s lidmi, zeptejte se jich, jak se jim daří, poznejte je. Zvláště v období, když jste ještě mladí a nedělá vám problém někoho oslovit.

 

10. Vaši rodiče jsou taky lidi.

A konečně, jeden poznatek, který vám nejvíce otevře oči: vnímejte svou mámu a tátu ne jako všeobecně známé ochranáře, jak jste je viděli jako děti, ne jako nepříjemné a totálně nudné despoty, jak jste je viděli jako puberťáci, ale jako své vrstevníky, jen jako dva obyčejné, zranitelné, bojující lidi, kteří se snaží dělat to nejlepší, přestože často nevědí, co sakra dělají (viz bod 5).

Je pravděpodobné, že vaši rodiče během vašeho dětství udělali pár věcí špatně. To ale většina rodičů, protože jak vždycky říkává moje máma: „Děti se nerodí s manuálem“. A když vám bude 20, možná si začnete některých těchto chyb všímat.

Dospívání a zrání do té míry, že už jste schopni toto rozpoznat, bývá vždy bolestivým procesem. Může to rozvířit hodně hořkosti a lítosti.

Ale možná jednou z prvních povinností dospělosti – opravdové dospělosti,  nejen podle zákona – je uznání, přijetí a (možná) odpuštění chyb vašich rodičů. Jsou to taky lidi. Dělají to nejlepší, co můžou, i když ne vždy vědí, co je nejlepší.

Z anglického originálu 10 Life Lessons I Learned from Surviving My 20s  přeložila Johana Kapošváryová.