Otevřený dopis studentům o tom, jak je nebezpečné vidět školu jako zkoušku přežití

Photo Credit: shoothead via Compfight cc

Novinář Robin Marantz Henig nedávno v jednom článku časopisu New York Times Magazine poskytl zneklidňující portrét typického Yellowbrického pacienta: „Je to mladý muž, který velmi dobře prospíval na jedné z předních škol Břečťanové ligy (Ivy League), než přišel do posledního kurzu posledního semestru jeho posledního roku na škole, kdy dokončil svou závěrečnou práci a nedokázal ji odevzdat.“ Tento krátký okamžik existenciálního zoufalství se vymkl kontrole.

„Požadavky na blížící se nezávislost můžou zhoršit problémy s mentálním zdravím nebo vytvořit nové problémy u lidí, kterým se do té doby dařilo plnit všechny očekávané role,“ vysvětluje Henig. „Když přijde konec školy a očekávané role zmizí, tito lidé se ztrácejí.“

Jinými slovy, když budete celý život procházet s myšlenkou: „Jestli tohle zvládnu, věci se později zlepší,“ nakonec zapomenete, co to „lepší“ vlastně znamená.

To neznamená, že každý student, který se na školu dívá jako na zkoušku přežití, skončí na Yellowbricku, ale zoufalství doprovázené trvalým odkládáním příjemného života dokáže dát svou přítomnost přesto najevo. Je to například vidět v pravidelných e-mailech, jež dostávám od vysokoškoláků, kteří trpí hlubokou prokrastinací – což je pokročilá fáze vyhoření, kdy, jak tomu bylo u výše uvedeného Yellowbrického pacienta, se stane nemožné dokončovat práci – nebo v tichém zoufalství přepracovaného právníka, který si už nemůže vzpomenout, proč přesně se studium práv kdysi zdálo tak jasnou volbou.

Nechtěl jsem tento dopis psát, abych káral. Ve skutečnosti jsem zděšen rostoucím počtem (často lidí vzdělaných v Břečťanové lize) hlasů diskutujících o stresu studentů, které volají: „Život je víc než Harvard!“, ale poskytují jen nicotné vodítko k tomu, co by to „víc“ mělo znamenat.

Photo Credit: HAMED MASOUMI via Compfight cc

Píšu proto, abych navrhl alternativu.

Posledních deset let jsem strávil výzkumem a psaním knih o studentech, jež se vzepřeli nastavení myšlení na přežívání. Jsou to studenti, kteří uspěli velmi dobře akademicky – dostali se na dobré školy, získali zajímavé pracovní pozice – ale zvládli to zároveň s tím, že se ze svých životů těšili.

Jádrem jejich strategie byla tři jednoduchá pravidla, o která se s vámi s dovolením chci podělit:

Dělejte méně.

Tito studenti si libují v otevřeném rozvrhu a schopnosti věnovat více než dost času na přiměřenou zátěž kurzu a malý počet aktivit. Nacházejí hluboké uspokojení v odpoledni stráveném beze spěchu s úkolem do kurzu literatury pod stromem.

Dělejte lépe.

Čím více časového blahobytu se vám díky „dělání méně“ naskytne, tím více roste vaše povinnost vykonávat onen malý počet věcí mnohem lépe. Tito studenti si uvědomují, že nakonec budou souzeni nikoli součtem svých příspěvků do všech různých aktivit, ale podle rozsahu schopností v té jedné věci, kterou ovládají nejlépe. Jde jim ovšem i o víc než jen auru hvězdy, která září z každého člověka se skutečnou schopností. Další hluboké uspokojení totiž nacházejí v pomalém budování jedné tenké vrstvy dovednosti za druhou.

Vězte proč.

Tito studenti neuvádějí výše uvedená pravidla do života jako prostředek nýbrž jako cíl: život s obojím – jak svobodou, tak se soustředěným zaměřením – je život dobře prožitý. V krátkodobém horizontu vám tento přístup pomůže dostat se na dobrou vysokou školu a poté tam i vyniknout. Avšak jeho účinnost zasahuje i mnohem dál. Vezměme si na chvíli někoho, jehož život považujete za Dobrý s velkým D. Bude to možná například uznávaný spisovatel nebo hluboký myslitel. Pravděpodobně postřehnete, že stejně jako zmínění studenti věnují tito lidé svůj čas nízkému počtu zájmů (snad jen jedinému), avšak toto malé množství věcí plní výjimečně dobře.

Tři jednoduchá pravidla; šest krátkých slov. Je to však ucelená filozofie, jejíž dopad je ohromný.

Vysvětluje, jak se Michael dostal na Stanford s rutinním pracovním dnem, jež zahrnoval vždy dvouhodinový hlavu pročišťující výlet, a jak se Sarah dostala na Princeton s harmonogramem, který jí umožňoval dokončovat školní práci před večeří. Také vysvětluje, jak se Alice, která musela kvůli špatnému výkonu na semestr odejít ze školy, stala studentkou se samými áčky a byla oceněna jako jedna z nejlepších na akademické půdě poté, co drasticky zredukovala svůj rozvrh, a také jak Scott vynikl na své právnické škole poté, co se vystříhal činností, jež se od nových studentů očekávají.

Emerson skvěle poznamenal, že: „Když nebudete zapadat, svět vás bude šlehat svou nelibostí. A proto člověk musí umět ocenit kyselý obličej.“ Pak pokračoval, aby dodal zásadní věc: „Ale kyselé obličeje davu nemají hluboké příčiny – spíš se zapínají a vypínají podle toho, jak zrovna zavane vítr.“Lidé v souvislosti s  očekáváním moderní akademické zkušenosti vyjadřují silné pocity a u mnohých se můžete setkat s tím, že se jim myšlenka dělat méně jeví jako jednoduše nepředstavitelná, a možná dokonce i urážlivá. Ale až budete zahajovat svůj zimní semestr, mějte Emersonovu moudrost nablízku. Pamatujte, že tyto silné pocity nemají hlubokou podporu a je dokonce pravděpodobné, že mají jen malý reálný dopad.

Jinak řečeno – zapomeňte na onoho přepracovaného druháka (řízeného svým vysokoškolským poradcem s 900 dolary na hodinu) a ignorujte toho studenta se třemi obory, který hrdě roztrubuje informace o svém zvyšujícím se čísle probdělých nocí. Je to váš život. A vaše právo investovat bohatou duševní energii k tomu, abyste objevili, jak dobře žít. Doufejme, že vám zde uvedené nápady zajistí pro začátek dobré místo.

S přáním všeho nejlepšího,

Cal Newport