26. Jun 2017 · Osobní rozvoj

Šťastní, přitom sami

social-media-1795578_1280

Díky rozšíření digitálních technologií nebylo nikdy snadnější a levnější být s někým v kontaktu – v podstatě kdekoliv a kdykoliv – s rodinou, přáteli i kolegy. Pravidelně si na messengeru píšu se svým kamarádem Šerpou (obyvatel Himalájí – pozn. red.), který žije v Indii, sleduju Twitter australského sportovce, abych mu v reálném čase poskytoval poradentství, jsem v hromadné mailové korespondenci s přáteli, které mám rád a které obdivuji, a posílám mamce smajlíky z cesty do oblíbené kavárny. Všichni lidé na světě, zejména v mém světě, jsou doslova na dosah. Ale stejně se cítím trochu osamělý.

Není to tak, že bych byl smutný, a určitě nemám klinickou depresi. Celkově bych řekl, že jsem šťastný. Jde jen o to, že si začínám všímat, že někde uvnitř mě není něco úplně v pořádku. Jako by něco chybělo. Je to pocit většího, a přitom menšího propojení než dříve. A tento pocit se objevuje stále častěji.

John T. Cacioppo, odborník na psychologii samoty a ředitel Centra kognitivní a sociální neurovědy na chicagské univerzitě, nedávno řekl Wall Street Journal, že míra samoty v Americe v posledních několika desetiletích vzrostla z 11 % v 80. letech na 40 % v roce 2010. Další výzkum provedený AARP a Harrisem Pollingem ukazuje, že míra běžné samoty se pohybuje mezi 30 a 35 % a dosahuje až 72 % v případě samoty občasné.

To je znepokojivé z několika důvodů, zejména kvůli těm zdravotním, které jsou se samotou spojovány. Jedná se zejména, ne nutně v tomto pořadí, o zvýšenou hladinu stresového hormonu kortizolu, špatnou kvalitu spánku, 29% nárůst rizika srdečních onemocnění, 32% nárůst rizika infarktu, zrychlený úpadek kognitivních schopností, zvýšenou zánětlivost a sníženou obranyschopnost. Dejte tohle všechno dohromady, jako to udělal tým výzkumných pracovníků z Brigham Young University v rámci komplexní studie, která sledovala 300 000 lidí po dobu v průměru 7 a půl roku, a zjistíte, že riziko úmrtí spojené se samotou je větší než to způsobené obezitou a fyzickou neaktivitou a je srovnatelné s negativními vlivy kouření. Jinak řečeno, sociálně izolovaní lidé mají dvojnásobně větší pravděpodobnost předčasné smrti oproti těm, kteří si užívají sociální interakce. To platí obzvlášť pro starší osoby, které bývají nejvíce fyzicky izolované, přičemž nejvíce potřebují osobní podporu pro každodenní aktivity.

Kromě ničivého dopadu na jednotlivce přispívá sociální izolace také k narušení silných komunitních vazeb. V knize Kmen mezi stromy (Tribe) její autor Sebastian Junger zjistil, že nedostatek společenské podpory je dvakrát častější příčinou PTSD (Posttraumatické stresové poruchy) něž závažné trauma. Junger ilustruje myšlenku zajímavým případem. Mnoho vojáků je ve skutečnosti spokojenějších ve válce než doma, protože když jsou ve válce, stávají se součástí pevně svázané komunity. „Lidem nevadí těžkosti, ve skutečnosti je posilují,“ píše. „Co jim vadí, je pocit nepotřebnosti. A moderní společnost umí lidi dokonale přesvědčovat o jejich nepotřebnosti.“

Sherry Turkle, profesorka sociálních studií vědy a technologie na MIT a licencovaná psycholožka, přisuzuje podíl viny za to, že jsme se dostali do tohoto stadia, právě těm technologiím, které nás přece mají propojovat.

Technologie tvrdí, že nám pomáhá vytvářet blízké vztahy, a přitom nám jen nabízí náhražky, které potlačují ty opravdové vztahy,“

píše ve své knize Spolu sami: Proč očekáváme od technologie více a méně od sebe navzájem.Digitální zařízení,“ pokračuje, „nabízejí iluzi společnosti bez nároků na přátelství.“ Jinými slovy, přestože naše svítící obrazovky propagují spojení, která mají být příjemná, stimulující a přínosná, nezastoupí nejzásadnější potřebu být fyzicky nablízku jiné osobě, protože je pravděpodobné, že fyzické kontakty přinášejí větší uspokojení.

break-2297835_1280

Harvardští profesoři psychiatrie Jacqueline Olds a Richard Schwartz přicházejí s lehce odlišným, ale doplňujícím závěrem. Ve své knize Osamocený Američan: Vzdalování se v 21. století vysvětlují, že přílišné soustředění na „produktivitu“ a kult „zaneprázdněnosti“ je na vzestupu a zaplňuje náš čas pro vytváření a budování smysluplných vztahů.

Když přemýšlím nad svým životem, je evidentní, že jsem se stal obětí obou těchto trendů. V průběhu minulého roku jsem se snažil „prosadit“ (ať už to znamená cokoliv) jako spisovatel. Vypotil jsem kolem padesáti novinových článků, začal posílat newsletter a byl spoluautorem knihy – všechno jsou osamělé úkoly (druhý spoluautor žije na opačné straně země a během těch řídkých okamžiků, kdy jsme byli spolu, jsem se cítil úžasně). Zatímco svou virtuální síť jsem rozšířil asi o 1000 %, trávil jsem méně času osobními kontakty s jinými lidmi. Místo srazu se svými běžeckými kumpány jsem z domu vyrážel na sólo běh, abych ušetřil čas strávený dojížděním. Často jsem dokonce preferoval práci z domova před svou oblíbenou kavárnou, abych nevyšel ze zajetých kolejí (zní to uboze, ale je to pravda). Jinými slovy jsem si mnohdy vybral raději produktivitu  než jiné lidi. To není vždycky špatně. Někdy si prostě musíte sednout na zadek a všechno udělat. Nemusím asi zmiňovat, že jsem velký introvert, takže jsem raději ve svých myšlenkách než v interakcích s lidmi. Ale má osobní rovnováha se přesunula do extrému, aniž bych si toho vůbec všimnul.

Určitě velkým důvodem, ne-li jediným, proč jsem si tohoto posunu nevšiml, jsou všechna ta digitální přátelství, z nichž jsem pár zmínil v úvodu. Ale chápu, co píše Turkle: digitální přátelé se nikdy nevyrovnají reálným věcem. Pokud se naše rovnováha příliš vychýlí směrem ke digitálnu, jsme zodpovědní za to, že skončíme spolu sami.

Dobrá zpráva je, že existuje jednoduchá náprava jak pro mě, tak pro všechny, kdo se cítí podobně. Musíme jen být častěji cíleně spolu spolu. Nejprve si musíme připomínat, že jakkoliv skvělé technologie a online sítě jsou, bývají pouze nástavbou, ne alternativou k setkání s lidmi z masa a kostí. A také bychom měli zmírnit posedlost produktivitou ve prospěch posezení u kávy s přáteli, pořádání sobotních večeří, plánováním procházek u jezera a účasti v knižním klubu. (Chlapi, to se týká i nás. Vzhledem k tomu, že muži většinou nevyhledávají takový typ aktivit, býváme ještě osamocenější.) Slovy Caroline Webb i něco tak jednoduchého jako „přetváření transakcí na interakce“, když jednáme s neznámými lidmi (jako zvednutí hlavy od telefonu u pokladny), může hodně pomoct. A my, kdo máme drahé polovičky, co takhle zavést večerní pravidlo „vypnout telefony/iPady/počítače a nechat je za dveřmi místnosti“. I když je pravda, že budování niterných pout zabere více času a energie než poslání mailu nebo smsky, výhody – jak pro jednotlivce, tak celé komunity – stojí za to.

Původní článek You Can Be Happy and Lonely at the Same Timeod Breda Stulberga publikovaný na Nymag přeložila Lucie Lotková.
Original English article You Can Be Happy and Lonely at the Same Time by Bred Stulberg published at Nymag was translated by Lucie Lotková.

Share Button

Články