Škola je vězení a ničí naše děti

19. Oct 2013

Témata

sebevzdělávání, skola

Sdílet článek

Delší čas strávený ve škole není správná odpověď. Problémem je samotná škola. Povinné učení a jeho následné testování nefunguje.

Rodiče posílají své děti do školy s těmi nejlepšími úmysly, věří, že se tak z nich stanou výkonní a šťastní dospělí. Hodně lidí si je vědomo, že školy nefungují úplně správně, ale obecně se předpokládá, že tyto problémy se dají vyřešit větším množstvím investovaných peněz, lepšími učiteli, více stimulujícími osnovami a/nebo přísnějšími testy.

škola jako vezení

Ale co když ten skutečný problém je škola samotná? Smutnou skutečností totiž je, že jedna z našich nejváženějších institucí vlastně ze své podstaty ničí naše děti a celou naši společnost.

Škola je místo, kde jsou děti nuceny být a kde je jejich svoboda velmi omezena. Omezena takovým způsobem, jaký by většina lidí v práci nestrpěla. V posledních desetiletích jsme naše děti nutili v takovýchto zařízeních trávit ještě více času a existují silné důkazy (které jsem shrnul ve své poslední knize), že to mnohým z nich způsobuje vážné psychické potíže. A co víc, čím podrobněji vědci zkoumali způsoby, jakými se děti přirozeně učí, tím více si začali uvědomovat, že vůbec nejlépe se učí a pochopí věci hlouběji a s větším nadšením v podmínkách, které jsou skoro úplným opakem principů školy.

Povinné vzdělávání je v naší kultuře zakořeněno už několik generací. Pro většinu lidí je velmi těžké si dnes představit, jak by se bez tradičního školství děti mohly naučit právě to, co je k budoucímu úspěchu v naší společnosti potřeba. Prezident Obama a ministr školství Spojených států Arne Duncan jsou dokonce tradičním školstvím tak okouzleni, že chtějí prosadit delší vyučování a vyšší počet let povinné školní docházky. Většina lidí předpokládá, že základní principy školy, jak ji známe dnes, byly sestaveny na základě vědeckých poznatků o způsobech, jakými se děti učí nejlépe. Avšak ve skutečnosti nic není dál od pravdy.

Školy, jak je známe dnes, jsou výsledkem historie, nikoliv vědeckého výzkumu procesu učení dětí. Základní principy, které ve školství panují dodnes, byly vytvořeny v průběhu období reformace k tomu, aby se děti naučily číst Bibli a bez přemýšlení jí věřily a staly se poslušnými vůči autoritám bez jejich zpochybňování. V tom měli zakladatelé školství docela jasno. Myšlenka, že by školy měly být místem, kde by se živil kritický duch, tvořivost, iniciativa či dovednost umět se učit sám – což jsou všechno schopnosti, které jsou v dnešní době nejvíce potřebné – byla jejich představám tou ze všech nejvzdálenější. Svéhlavost pro ně znamenala hříšnost, kterou je třeba zkrotit či z dětí vybít, nikoli vlastnost, jíž by bylo třeba podporovat.

Školství pak převzal stát. Zavedl povinnou školní docházku a začal vzdělávání směřovat ke světským cílům, avšak základní strukturu a metody učení ponechal stejné. Později se objevily nějaké pokusy o reformu, ty však ztroskotaly, jelikož i když si některé z nich se změnou struktury pohrávaly, nikdy se nepokusily změnit základní principy. Metody systému vzdělávání shora dolů, výkladu a následného testování, ve kterých je učení podporováno za pomoci systému odměn a trestů namísto zvědavostí či skutečným přáním porozumět, jsou výtečně zkonstruovány akorát tak k indoktrinaci a trénování poslušnosti. Není tedy žádným překvapením, že mnoho významných světových podnikatelů a vynálezců buď školu opustilo dříve (jako Thomas Edison), nebo říkali, že školu nesnášeli a vzdělávali se jí navzdory, nikoliv díky ní (Albert Einstein).

Také není žádným překvapením, že dnes dokonce i ti „nejlepší studenti“ (možná obzvláště oni) často říkají, že jsou kvůli vzdělávacímu procesu „vyhořelí“. Jeden čerstvý vysokoškolský absolvent, který reportérovi vysvětloval, proč odkládal bakalářské studium, to vyjádřil následovně: „V posledních dvou letech jsem byl posedlý tím mít dobré výsledky a moc jsem toho nenaspal. Každý večer jsem nad domácími úkoly strávil kolem pěti až šesti hodin. Poslední věc, kterou bych chtěl, by bylo mít školu ještě delší.“

Většina studentů, ať už se jedná o jedničkáře, trojkaře či propadlíky, ztratí radost z učení přibližně při nástupu na střední školu či gymnázium. Mihaly Czikszentmihalyl a Jeremy Hunter v jedné nedávné výzkumné studii vybavili 800 studentů od šesté třídy až do posledního ročníku střední z 33 různých škol po celé zemi speciálními náramky, které přes den v náhodný okamžik vydaly signál. Kdykoli se znamení objevilo, měli za úkol vyplnit dotazník, kde zmínili, kde se nacházeli, co zrovna dělali a jak šťastně či nešťastně se přitom cítili. Zdaleka nejnižší úroveň štěstí se objevovala, když byli ve škole, a naopak nejvyšší nastala, jakmile byli ze školy pryč nebo si hráli či se bavili s kamarády. Ve škole se často cítili znuděně, nervózně, nebo obojí. Jiní výzkumníci zase prokázali, že s každým následujícím ročníkem si studenti k vyučovanému předmětu vytváří negativnější postoj, obzvláště se to týká věd a matematiky.

bored

Naše společnost má tendenci se k takovýmto zjištěním stavět zády. Že učení není příjemné, nás nepřekvapuje. Bereme to jako špatně chutnající medicínu, kterou je sice těžké spolknout, ale z dlouhodobého hlediska je přínosná. Někteří mají dokonce takový názor, že nepříjemnost školy děti naučí, jak ji snášet, jelikož sám život po škole je nepříjemný. Možná, že tenhle smutný pohled na život pochází právě ze školního prostředí. Ať už jsme dospělí, anebo děti, všichni jsme někdy nahoře a někdy dole, to je samozřejmé. Avšak existuje mnoho různých příležitostí, jak se nepříjemnost života naučit snášet, nemusíme si tedy dobrovolně přidávat další. Výzkum ukázal, že lidé všech věkových kategorií se učí nejlépe, když jsou motivováni sami sebou, když hledají odpovědi na své vlastní otázky a směřují k cílům, které si sami nadefinovali. Právě v takovýchto podmínkách bývá učení radostné.

Mnoho let své výzkumnické kariéry jsem strávil právě nad otázkou, jakým způsobem se učí děti. Přicházejí na svět, jenž je vytvořen právě tak, aby si své učení mohly vést samy. Příroda je obdařila silnými vzdělávacími instinkty, jako jsou zvědavost, hravost, společenskost, pozornost vůči kolem probíhajícím dějům, touha vyrůst a dělat i to, co vidí u starších dětí a dospělých.

Každý, kdo kdy sledoval vyrůstat dítě od narození do školního věku, mohl pro tohle všechno nalézt důkazy. Děti se naučí, jak chodit, běhat, skákat, šplhat jen na základě své vlastní snahy. Svůj mateřský jazyk se naučí úplně od nuly, a za jeho pomoci zjistí, jak umně prosazovat vlastní vůli, jak se přít, jak být otravný i přátelský a půvabný a jak pokládat otázky. Tím, že se pořád na něco ptají a něco objevují, získávají ohromné množství vědomostí o hmotném a společenském světě, který je obklopuje, a prostřednictvím svých her si procvičují schopnosti, které podporují jejich fyzický, intelektuální, společenský a emoční rozvoj. A tohle všechno zvládají vůbec kdy předtím, než se je někdo něčemu snaží naučit systematicky.

child-playing-with-bubbles

Tento úžasný pohon a schopnost sám se vzdělávat však nezmizí s dosažením pátého či šestého roku. To my ho s naším donucovacím systémem vzdělávání vypneme. A největší a nejdéle trvající lekcí, kterou si ze vzdělávacího systému děti odnášejí je, že učení je dřina, které je lepší se vyhnout, kdykoliv je to možné.

Ve svém výzkumu jsem se zaměřil na děti, které mají tzv. „školní věk“, ale které do školy nebo do školy v tradičním slova smyslu nejsou posílány. Bádal jsem, jak se učí děti v kulturách, jež nemají školy, což se týká hlavně kultur lovců a sběračů, ze kterých se vyvinul náš druh. Ale také jsem studoval děti v podmínkách naší kultury, kterým byla svěřena důvěra převzít odpovědnost nad svým vlastním učícím procesem a jimž byly poskytnuty příležitosti a prostředky k sebevzdělávání. V takto nastaveném systému si děti udrží zvědavost a nadšení k učení přes celé dětství a pubertu až do dospělosti.

Další výzkumník, který zdokumentoval sílu sebevzdělávacího procesu, je Sugata Mitra. Do chudobných částí Indie, kde většina dětí nechodila do školy a mnoho z nich bylo negramotných, nainstaloval počítače zabudované do zdi. Kamkoliv takový počítač umístil, vždy se kolem něj shromáždila kupa dětí, které přišly na to, jak jej používat bez jakékoliv pomoci dospělých. Ty děti, které předtím neuměly číst, se to interakcí s počítačem a ostatními dětmi záhy naučily. Takto umístěné počítače zprostředkovaly dětem přístup ke světovým znalostem– děti z této jedné zapadlé vesničky, které nikdy předtím o věcech jako mikroorganismy neslyšely, se interakcí s počítačem dověděly o bakteriích a virech a začaly tato témata začleňovat do svých rozmluv s ostatními.

mitra

Mitrovy pokusy názorně dokládají, jak tři základní vlastnosti lidské přirozenosti: zvědavost, hravost a společenskost, mohou sloužit ke vzdělávacím účelům. Zvědavost děti k počítačům přitahovala a podněcovala je k jejich prozkoumávání; hravost je nutila si počítačové znalosti procvičovat a zdokonalovat; a společenskost zase umožnila, aby se znalosti nabyté každým dítětem rozšířily jako požár k ohromnému množství dalších dětí.

* * *

V naší dnešní kultuře existuje spousta cest, kudy se mohou děti vydat, aby mohly uplatnit svůj přirozený pohon a instinkt a přitom se naučit vše potřebné k proměně v úspěšné dospělé. Ve Spojených státech se teď více než 2 miliony dětí vzdělávají doma a spíše ve větších komunitách než ve škole a stále rostoucí počet rodin se rozhodl ignorovat učební plány ve prospěch sebeřízeného vzdělávání („self-directed learning“ pozn. překl.) Tito rodiče svým dětem nedávají lekce ani testy k prozkoušení – namísto toho jim doma poskytují prostředí, které učení usnadňuje, a napomáhají jim se zapojením do komunitních aktivit, ze kterých se mohou něco naučit. Některé z těchto rodin s tímto přístupem přišly už před dlouhou dobou a dnes se můžou chlubit akademickými a pracovními úspěchy svých už dospělých dětí.

Společně se svou kolegyní Ginou Rileyovou jsme zpovídali 232 takových rodin. Podle odpovědí z dotazníků vyplývá, že rodiny si jako hlavních výhod tohoto přístupu cení zvídavosti, tvořivosti a nadšení pro učení, které v dětech přetrvá, pak také harmonie, již prožívá celá rodina a jež pramení z uvolnění všech tlaků, které škola vyvolávala, a stresu plynoucího z nucení dětí k plnění úkolů, jež jsou pro ně nezajímavé. Jak to vyjádřila jedna maminka: „Naše životy jsou v podstatě zbaveny všeho stresu… Máme velmi úzký vztah založený na lásce, vzájemné důvěře a respektu.“ Pokračovala dál a napsala: „Jako pedagožka vidím, že má dcera disponuje úžasným kritickým myšlením, které mnoho z mých dospělých studentů na vysoké škole postrádá… Moje dcera žije v opravdovém světě. Učí se z něj a miluje ho, co víc bych mohla žádat?“

Rileyová a já v současné době dokončujeme studii přibližně 80 dospělých, kteří byli ve „školním věku“ vzděláváni doma tímto sebeřízeným způsobem. Ještě nemáme konečné výsledky, ale už teď je jasné, že všichni, kdo se vzdělávali právě touto cestou, dosáhli úspěšné dospělosti, přestože pocházeli z odlišného socioekonomického prostředí.

Tím, jak se sebeřízený přístup v domácím vzdělávání stává více populární, objevuje se stále více a více center a sítí, které rodinám a jejich dětem, jež se vydaly tímto směrem, nabízejí prostředky, kontakty a přídavné vzdělávací příležitosti (mnoho z nich je uvedeno v seznamu na stránkách AlternativesToSchool.com). Společně s tímto, a knihovnami, dalšími komunitními zdroji a samozřejmě internetem, jsou vzdělávací možnosti neomezené.

Ale ne každá rodina má prostředky či touhu zajišťovat sebeřízené vzdělávaní dětem doma. Pro mnoho z nich jsou lepší možností tzv. demokratické školy, kde se děti ujímají řízení vlastního vzdělávání v prostředí, které optimalizuje vzdělávací příležitosti a umožňuje kontakt s dalšími dětmi, s nimiž se můžou seznamovat a společně vzdělávat. (Neplést si s Montessori či jinými typy „pokrokových“ škol, kde je povoleno více hraní a kde je větší možnost projevit svou vůli než ve standardních školách, nicméně se tam vyskytuje systém vzdělávání shora dolů, od učitele ke studentovi, založený na autoritě a relativně jednotném učebním programu stejném pro všechny žáky.)

Po mnoho let jsem pozoroval proces učení na jednom místě ve Framinghamu ve státě Massachusetts, jež neslo název škola Sudbury Valley. Jmenuje se to ‚škola‘, ale od toho, co si pod takovýmto termínem obvykle představujeme, je tak odlišná, jak je to jen možné. Žáci, pohybující se ve věku od čtyř do asi 18 let, mají možnost si po celý den dělat, co chtějí, jen když neporušují žádné ze školních pravidel. Pravidla, která jsou vytvořena demokraticky – tedy hlasováním studentů a zaměstnanců, však s učením nemají nic společného, slouží k udržování klidu a pořádku a jsou uplatňována soudním systémem, který funguje na stejném základě jako ten, jenž máme ve světě dospělých. Škola má v současné době asi 150 studentů a 10 zaměstnanců, a pracuje s výší výdajů na jednotlivého studenta, která je menší než polovina výše výdajů okolních škol. A přijímá prakticky všechny studenty, kteří si podají přihlášku a jejichž rodiče s jejich zapsáním souhlasí.

[video_embed][/video_embed]

Dnes ve Spojených státech existují přibližně dvě desítky škol, které jsou založeny výslovně po vzoru Sudbury Valley, a jiné, které mají většinu z jejích základních charakteristik. Ve srovnání s jinými soukromými školami SV účtují nízké školné; a některé mají tzv. klouzavé školné odvíjející se od výše příjmů rodičů. Studenti přicházejí z nejrůznějších prostředí a se širokou škálou osobností.

Pro lidi, kteří tohle neviděli na vlastní oči, je těžké si představit, jak taková škola může fungovat. Přesto už Sudbury Valley existuje 45 let a má stovky absolventů, kterým se v reálném světě daří prostě dobře.

Před mnoha lety jsme já a můj kolega David Chanoff provedli průzkum zaměřující se na navazující studium absolventů školy. Zjistili jsme, že ti, kteří pokračovali na vysokou školu (kolem 75 procent), neměli žádné zvláštní potíže dostat se na školu podle svého výběru a poté, co byli přijati, se jim dařilo dobře. Někteří, včetně několika jedinců, kteří nikdy předtím nebyli na žádné vyučovací hodině, byli přijati i na nejprestižnější vysoké školy a univerzity. A celkově, tedy už bez ohledu na to, zda získali vysokoškolské vzdělání, byli pozoruhodně úspěšní při hledání zaměstnání. Absolventi škol typu Sudbury Valley vešli do širokého spektra profesí – včetně obchodu, umění, vědy, medicíny, řemesel apod. Většina z nich uvedla, že hlavním přínosem jejich Sudbury Valley vzdělávání bylo získání smyslu pro osobní odpovědnost a schopnost sebeovládání, které jim teď dobře slouží ve všech aspektech života. Mnozí také zdůrazňovali význam demokratických hodnot, kterým se díky škole naučili. Samotná Sudbury Valley v nedávné době vypracovala dvě větší studie absolventů, které přinesly podobné výsledky. Studie byly vydány v knižní podobě.

Studenti se v tomto nastavení naučí číst, počítat a používat počítače stejně hravými způsoby, jakými se děti v kulturách lovců a sběračů učí lovit a sbírat. Také tam rozvíjí specializované zájmy, které mohou přímo nebo nepřímo vést k výběru kariéry. Jeden dnes velmi úspěšný strojník a vynálezce například strávil své dětství stavěním či rozebíráním různých věcí kolem sebe, aby viděl, jak fungují. Jiný absolvent, který se stal profesorem matematiky, si zase v dětství zaujatě a tvořivě pohrával s matematikou. A zmíním ještě jednu absolventku – dnes je to návrhářka módních střihů – ta si v dětství hrávala šitím šatů pro panenky i sebe a své kamarádky.

Jsem přesvědčen, že Sudbury Valley funguje jako vzdělávací prostředí tak dobře, neboť vytváří podmínky, které optimalizuje schopnosti dítěte vzdělávat se. Tyto podmínky zahrnují A) neomezené možnosti hrát si a zkoumat (což jim umožňuje odhalit a sledovat své zájmy), b) přístup k řadě starostlivých a vzdělaných dospělých, kteří jsou pomocníci, ne soudci, c) přirozené promíchání dětí a dospívajících (věkově smíšená hra je pro učení mnohem příznivější, než je hra mezi těmi, kteří jsou ve stejném věku) a d) přímá účast ve stabilní, morální a demokratické společnosti, v níž děti získávají pocit zodpovědnosti za ostatní, ne jen za sebe. Žádnou z těchto podmínek v běžné škole nenajdete. Přemýšlejte o tom.

Nechci sebeřízené vzdělání podávat jako všelék. Bez ohledu na to, jaké zrovna panují podmínky, život není vždy jednoduchý. Ale můj výzkum a výzkum dalších lidí v tomto oboru mě nade vší pochybnost přesvědčil, že přirozený pohon a schopnosti mladých lidí učit se, jsou plně dostačující k motivování celého jejich vzdělání. Když něco chtějí nebo od ostatních potřebují pomoc, požádají o ni. Nemusíme lidi nutit k tomu, aby se vzdělávali. To jediné, co udělat musíme, je poskytnout jim k učení svobodu a příležitosti. Samozřejmě, že se všichni nebudou učit stejné věci, natož stejným způsobem či ve stejnou dobu. Ale to je dobře. Naše společnost se raduje z rozmanitosti. Naše kultura potřebuje mnoho různých osobností s mnoha druhy zájmů a dovedností. Ale co potřebujeme ze všeho nejvíc, jsou lidé, kteří žijí svůj život s vášní a kteří se za svůj život nebojí převzít zodpovědnost. To jsou všechno jmenovatele společné lidem, kteří se sami ujali svého vlastního vzdělávání.

Z anglického originálu School is a prison – and damaging our kids od Petera Greye přeložila Veronika Portešová.

Peter Gray je profesorem psychologie na Boston College. Jeho poslední knihou je „Free to Learn: Why Unleashing the Instinct to Play Will Make Our Children Happier, More Self Reliant, and Better Prepared for Life“ (Svoboda učení: Proč uvolnění pudů ke hře způsobí, že naše děti budou šťastnější, samostatnější a lépe připravené na život). Je také autorem učebnice úvodu do psychologie, blogu časopisu Psychology Today pojmenovaného Freedom to Learn, a mnoha odborných článků, zabývajícími se přirozenými způsoby učení dětí. Spolu s několika kolegy, nedávno spustil internetové stránky (AlternativesToSchool.com) zaměřené na pomoc rodinám v nacházení nebo vytváření podmínek pro přirozené učení svých dětí. Více Petera Graye naleznete zde.

Veronika Portešová

1005446_10200935666647523_178675197_n

Líbí se mi objevovat význam slov, zkoumat svět a pokládat si otázky. Z toho plyne mé nadšení do vzdělávání a přemýšlení o tom, jak by se dalo změnit či vylepšit, překládání a čtení v cizích jazycích a studium diplomacie a  mezinárodních  vztahů na VŠE v Praze.

 

Facebook profil

Share Button
blog comments powered by Disqus

Čtěte dále

Naučte se, co máte ignorovat, a zlepšíte svou soustředěnost

Nejprve se zastavte a určete, co vás rozptyluje. Pak se cíleně snažte to vytěsnit. To by vám mohlo pomoct lépe se soustředit. [Původní článek „The incredible power of ignoring everything“ napsala Ana Swanson. Original English text „The incredible power of ignoring everything“ written by Ana Swanson.] Fjodor Dostojevskij, ruský autor z 19. století, jednou uložil […]

Celý článek